Starší dotaz #4897

S manželem jsme spolu 14 let (brali jsme se 2011). Bývalé vztahy nebyly nijak významné, nebo alespoň nemám pocit,že by nám po tolika letech nijak zvlášť zasahovaly do našeho vztahu..Určitě jsme už větší krize měly (z mého pohledu od 5- 6roku, bohužel si přesně nepamatuji,jak to bylo a co byl hlavní důvod) a nějak jsme to ustály, nyní už nemám sílu a ani chuť sama něco zvládat.JSEM STRAŠNĚ UNAVENÁ!….Po narození dcery jsem měla pocity beznaděje. Po těžkém porodu dcera téměř pořád plakala 4 měsíce v kuse. Řešili jsme to i s odborníky,ale nic nezabíralo. Ona plakala, já jsem brečela,že nevím,jak jí mám pomoci a manžel sice vypadal chápavě,ale několikrát mi řekl,že jsem si nic jiného nepřála,tak vlastně asi jako co brečím (předtím jsem měla 3 zamlklá těhotenství,takže jsem musela jít na potraty). To je v takovémto stavu opravdu nůž do zad!!! Jenže nebyl čas sebe řešit a tak jsem musela své psych.problémy a vlastně i fyzické potlačovat,jelikož to DOOPRAVDY nikoho nezajímalo. Dcera z toho všeho vyrostla a je úžasná. Je to smíšek. A když už jsem chtěla konečně taky začít trochu žít jako člověk a ne jen jako matka,tak bohužel. Manžel onemocněl a já jsem ho chtěla podpořit,ale nejde mi to tak jak by se asi slušelo..On si už několik let hledal na sobě různé nemoci (které se nepotvrdily),tak teď se to stalo skutečností..Jenže já nejsem typ,který by dokázal snášet každodenní rozhovory o nemocech,léčbách a smrti. Prostě se mi to příčí a není mi v tom vůbec dobře.. Naštěstí i při té diagnóze to zatím vypadá dobře. Takže to asi bude znít sobecky,ale docela mě to i štve,že já zase musím jít stranou, nebo spíše moje potřeby…Bohužel máme taky velké problémy ohledně sexuální stránky. Abych byla konkrétní,tak hlavní problém je v četnosti. A to je bohužel dlouhodobější stav (po porodu 1xpo 6tinedělí a pak 5 měsíců nic. To je šílené pro moje sebevědomí,ale to už jsem manželovi také několikrát vysvětlovala). U nás je to ale naopak. Manžel bývá ten unavený, nebo uražený, když já nemám potřebu mít stejný styk jako minule,což zase naštve mě,jelikož jsem mu to už snad 100x vysvětlovala. Ale on asi neslyší ( a to se týká i jiných věcí, které není schopný vstřebat a to mě rozčiluje), od toho poporodního hormonálního zmatku reaguji na tyto situace přehnaně, nedokážu to ovládnout a když se snažím a zase přijde na to,že něco není,tak jak bych si přála je tu další výbuch a pak výbuch pláče a beznaděje, že snad to není možné, proč mi to stále dělá.. Komunikace při problému je taková, že ho manželovi sdělím a jeho odpověď začína VŽDY: „Ne ne, já jsem……….). Už mu i jeden psycholog (doml.jsem návštěvu po zjištění diagnozy ),že je sobec. Jeho nadšení z toho,jak na sobě zapracuje vydrželo den…Mám pocit,že s tímto přístupem to opravdu nemáme šanci zvládnout. Chtěla bych kvůli dceři a i tomu,co jsem si vybudovali společně. Ráda bych napsala,že to chci kvůli sobě,ale tak to momentálně necítím. Lucie