Starší dotaz #4901

Dobrý den, chtěl bych Vás poprosit o radu. Píše Vám šestnáctiletý student prvního ročníku gymnázia. V dětství jsem se rád před lidmi předváděl, rád jsem na sebe upozorňoval. Měl jsem rád, když si mě někdo všímal. Na základní škole bylo všechno celkem v pohodě. Na druhém stupni jsem se ale povahově začal měnit, hlavně v deváté třídě. Začal jsem se stydět před učiteli, a dokonce i před mými spolužáky. Ve škole pro mě byl nejhorší referát, kdy jsem si musel stoupnout před celou třídu a odprezentovat ho. Po mém referátu jsem ještě dlouho přemýšlel, co si asi o mně spolužáci pomysleli. Zdaleka to ale nebylo tak hrozné jako s nástupem na střední školu. Uzavřel jsem se do sebe a nemám zde ani téměř po půl roce žádné kamarády. Trpím velkými pocity méněcennosti, myslím si o sobě, že jsem divný, zvláštní, že se odlišuji od ostatních. Ráno, když probouzím se a vzpomenu si na ten dlouhý den ve škole, na celý týden, měsíc, rok, čtyři roky do ukončení školy, tak nevidím žádnou světlou budoucnost. Spíše propadám sklíčenosti. Před vyučováním jsem velmi nervózní, úplně se klepu. Mám strašný strach z komunikace s učiteli, nedokážu se jim dívat do očí, když na mě mluví. Mám ostych před mými vrstevníky. Kdykoliv se na mě někdo kouká, hned si myslím, že mě pomlouvá a že si o mně myslí kdoví co. Ve třídě, když se někdo směje, hned si myslím, že se smějí mně. Dříve jsem chodil na obědy, normálně jsem se najedl. Teď jsem na ně ale přestal chodit. Opět ze stejného důvodu, protože si myslím, že se na mě pořád někdo dívá a pomlouvá mě. Když vidím smějící se moje vrstevníky, neustále mám pocit, že si o mně povídají a vysmívají se mi. Mám na ně v tu chvíli příšerný vztek. Tohle všechno vedlo k tomu, že jsem se před mým okolím uzavřel, stydím se například jenom nakoupit, protože si opět myslím, že se mi bude prodavačka smát, nebo mě bude s někým klevetit. Mám trému, když si jdu do knihovny půjčit knihu, abych se před knihovnicí nějak neztrapnil. Mám pocit, že všichni učitelé, spolužáci a lidé z města mě považují za divného, za neobvyklého člověka odlišujícího se od ostatních. Když jedu na kole či jdu po silnici, okolo níž je les, úplně se mi sevře žaludek strachem. Představuji si různé zločince, kteří mě chtějí unést atd. Pokud se mi člověk na první pohled nelíbí (např. vypadá jak bezdomovec), okamžitě mě napadne, že vyndá z kapsy kudlu a bude mi chtít ublížit, nebo, když jedu autobusem, že zastřelí řidiče a všechny cestující unese. Takové různé hrůzostrašné představy se mi promítají v hlavě mnohokrát. Zdají se mi někdy strašlivé sny. Že nás odvedli nacisti a uvěznili v koncentračním táboře, že náš psík spadl z balkónu ze čtvrtého patra, že někdo zvoní, já jsem otevřel a před prahem klečel zakuklenec a mířil na mě pistolí atd. Vím, že je to absurdní, směšné, co zažívám, ale chtěl bych být jako ostatní. Veselý, družný, netřást se trémou téměř každý den a užívat si plně života. Dřív jsem takový byl a nechápu, proč jsem se tak změnil. Připadá mi, že jsem na tom psychicky čím dál hůř. Jsem přesvědčený, že je to chyba lidí, především učitelů, kteří, jako by byli na mně zaujatí. Proto mám šílený vztek na některé lidi, ale nevím, zda právem. Představuji si, jak mě pomlouvají, ale pak si řeknu, co když to tak přece není? Ale mé přesvědčení je silnější. Myslím si, že lidi včetně vrstevníků, díky tomu, že jsem byl na základní škole premiant, se na mě zaměřili a závidějí mi. Opravu nevím, jestli je to pravda, nebo, jestli je ta chyba opravdu ve mně, jak mi říkají ostatní. Chtěl bych si život konečně užívat, ale kvůli těmto problémům to vůbec nejde. Chtěl bych se Vás zeptat, jestli je to normální, co zažívám, nebo to skutečně poukazuje na nějakou psychickou poruchu. Děkuji za odpověď Na shledanou