Starší dotaz #4905

Dobrý den, je mi 17, jsem studentka střední umělecké školy. Asi bych měla začít od začátku, když jsem byla malá, otec měl problémy se zákonem a skončil ve vězení. Tehdy (prvních pár let mého života) jsem měla problémy s příjmem potravy a fyzickým kontaktem, navštěvovala jsem kvůli tomu psychologa. Každopádně z tohoto období si téměř nic nepamatuji, nevím jestli to je důležité, ale říkala jsem si, že to přece jen může mít nějaký vliv do nynějška. Když mi bylo 5, máma se vdala s mužem, kterému jsem se naučila říkat táta a který mě adoptoval. Nemůžu tvrdit, že bychom měli špatný vztah, ale celé dětství jsem se prala s myšlenou, že vlastně není skutečný otec, tak proč by mě měl mít rád. Ještě to umocňovalo to, že se jim narodila další dcera a já se cítila špatně, že má radši jí, než mě. Byla to jen má domněnka, ale docela často mě trápila. Je to téměř tři roky, co se moje matka s mým nevlastním otcem rozešli. Bylo to o prázdninách a já měla nastoupit do nové (nynější) školy a měla mi začít střídavá péče. Bylo to hodně změn naráz a já to opravdu těžko nesla, začala jsem si ubližovat, myslet na sebevraždu a vyvrcholilo to panickou atakou, kvůli které mě musel táta odvézt k doktorce. Náhodou jsem se pár týdnů potom seznámila s mým přítelem se kterým jsem doteď. Je mi to trochu trapné, ale právě hlavně kvůli němu píšu. Vzhledem k tomu, že v době našeho seznámení jsem nebyla v pohodě kvůli rozchodu rodičů, hodně jsem se na něj upnula, především, abych se odreagovala od všeho toho ostatního ošklivého co se dělo. Teď je mi jasné, že to vůbec nebyl dobrý tah, před víc jak půl rokem se o mě přestal tolik zajímat, začal víc trávit čas s kamarády a s kamarádkami, zjistila jsem, že s jednou i flirtoval a přišlo mi to od něj docela ošklivé. Dál jsem to samozřejmě neřešila, jen mě pořád víc trápil pocit, že se mi tolik nevěnuje atd. Před pár měsíci jsem se náhodou dostala k jeho zprávám s nějakou holkou a dočetla jsem se věci, které mi docela vyrazily dech. Prostě znovu těžkej flirt, pak jsem si o tom s ním popovídala a nakonec jsem se s ním rozešla, protože jsem nechtěla být s někým kdo lže a dělá takové věci. Abych to ujasnila, přítel se mi už asi po půl roce vztahu svěřil, že se cítí ošizený, protože nespal s jinou holkou než se mnou. Den po našem rozchodu za mnou přilezl, že musíme být spolu, že toho moc lituje a tak, řekla jsem dobře, ale všechno nasvědčovalo tomu, že s dotyčnou je stále v kontaktu a mně to akorát drásalo nervy, takže jsem to zanedlouho opět ukončila.Dva dny nato jsem se s přítelem setkala, on se mi přiznal, že den po našem rozchodu se s dotyčnou skoro vyspal, ale předtím si uvědomil, že nic takového dělat nechce, že to nemá zapotřebí a že ví, že tím pádem už nemusí on, ani já, mít strach, že by mě podvedl a já si nakonec po delším rozmýšlení řekla, že to ještě zkusím. Je to měsíc, možná už dva od té doby a přítel je ke mně moc hodný, ale já pořád trpím a nemůžu mu zase začít věřit. Já mám jedinou jistotu v tom, že mě moc miluje, i já jeho a právě proto se bojím přijít o takový intenzivní vztah. Na druhou stranu už je to opravdu moc náročné a to napětí trvá dlouho. Ještě do toho jde na mě určitý tlak z rodiny, máma si chce vzít nějakého afričana, kterého nikdy neviděla, já jsem se s ní kvůli tomu dřív hodně hádala, nakonec jsem to vzdala a spíš se to snažím ignorovat, kazí mi to ale babička (z máminy strany) která se vždycky při té zmínce složí a já se jí pokouším dát dohromady, i když já samotná se toho děsím. Další věc, která mi asi úplně nepomáhá je, že vzhledem k tomu, že rodiče bydlí odděleně, tak docela nesystematicky střídám obě bydliště a ještě bydliště přítele, to pro mě bylo hodně náročné ze začátku, teď je to sice lepší, ale myslím, že mi to také nedělá moc dobře. Píšu hlavně proto, že poslední dobou se tím stresem dost zhoršil můj psychický stav, hodně myslím na sebevraždy, ale vím, že bych tím všem moc ublížila. Když mě přepadne velká nervozita, řeším to alkoholem a také prášky na uklidnění, které zůstaly doma po tátovo bývalé přítelkyni. Já jsem doufala, že k takovým zoufalým blbostem se nikdy neuchýlím, vím, že to je špatně, ale občas mě přepadají takové stavy, že to je k zbláznění. Chápu, že některé pasáže vám můžou připadat zvláštní, ale v určitých oblastech je můj život docela nekonvenční… Doufám, že tím neotravuji, protože mé problémy pravděpodobně nejsou tak závažné, jako problémy jiných lidí, jen bych byla ráda za nějakou radu, případně jestli si nemám zajít k doktorovi, čemuž bych se tedy ráda vyvarovala. Děkuji předem za odpověď a za vyslechnutí.