Starší dotaz #4942

Milá paní Radano, Jsem sociopat a jsem si toho vědoma. Pociťuji to od svých 15ti let. Lidé okolo mne mi připadají velice hloupí a nevnímaví. Když vidím, jak se spolu dokáží bavit, smát se spolu, milovat se… tak si jen říkám jak, jak to dělají? Nuže, já ale cítím odpor k veškerým emocím. Každá lidská emoce je pro mne jako prasklina v čočce, tudíž je ani nechci cítit. Jelikož mi ostatní připadají podprůměrně inteligentní, tak mne velmi baví s nimi manipulovat k dosažení svých cílů. Nejvíce fascinující na tom je to, že si to ani trochu neuvědomují. Možná mě poznamenal můj otec, jelikož se k mé sestře, matce a mně choval velmi odporně. Převážně nás vychovávala matka. Otec byl většinu času na cestách kvůli práci (řidič kamionu). Nikdy jsem k němu necítila to co matce. Vždy nás slovně urážel. Byl velice impulzivní. Vše musel mít nachystané, až to dosahovalo obsese. Schovávala jsem se před ním v pokoji, ale většinou to nepomohlo. Také mi znechutil veškeré vztahy. Nechci se v budoucnu vázat, když jsem viděla jeho chování k mé matce. Také sex mi nic neříká. Nicméně mi má porucha vyhovuje, jelikož si připadám jinak- lépe. Emoce jsou lidská slabina a já tuto slabinu již nemám. Také mne někdy dostihuje nutkání, fascinace krví, vraždami.. Také někdy nerozeznám rozdíl mezi realitou a snem. Ztrácím pojetí o čase, nudím se..Píši vám to, protože bych si chtěla vyslechnout váš názor na můj pohled na svět. Srdečně vám děkuji za Vaší odpověd‘ M