Starší dotaz #5033

Dobrý den, obracím se na Vás s problémem, který už mi dost začíná přerůstat přes hlavu. Je to něco málo přes rok, co jsem začala pracovat ve firmě, kde mi do oka padl jeden z mých kolegů. Opravdu musím říct, že mohu poprvé ve svém životě mluvit o lásce na první pohled. Mně je 20 let, můj pan Vysněný má 28. Netrvalo dlouho a začali jsme se vídat. O to silnější pouto jsem si k němu vytvořila i z toho důvodu, že veškeré seznamování, poznamování a prvotní náznaky přicházeli z jeho strany. Můj muž snů se mě snažil získat. Umíme si představit, jak moc to se mnou zamávalo, když po měsíci našho vídání jsem od něj najednou přestala slýchat. V práci jsem byla vzduch a i když jsem se snažila navázat kontakt, ať už osobně nebo přes internet, dostalo se mi buď ignorace nebo vlídného nezájmu. Toto se odehrávalo v březnu minulého roku. V září mě čekalo stěhování do Velké Británie, nový život, svěží začátek. Měsíc před odjezdem jsem si v Čechách ale naprosto nečekaně našla přítele a musím zaťukat, drží nám to spolu už přes půl roku i přes onu vzdálenost. Vztahy na dálku dají člověku zabrat, ale můj přítel a náš vztah za to stojí. Občas létá on za mnou, občas já do zpátky do Čech. A při té příležitosti občas zavítám i do své staré práce, abych zjistila jak se kolegové mají a co se u nich děje nového. A tam samozřejmě narážím na svou starou slabost. Věc se má tak, že svého přítele miluji a jsem s ním spokojená. Opravdu je to vztah, na který se mi vyplatilo čekat a vím, že v něm mám skvělého přítele, rodinu i milence zároveň. Snažím se vymyslet, co mu vytknout, ale opravdu mě nic nenapadá. Bohužel, ale i přes to všechno, není den kdy bych nemyslela na svou starou známost. Ani jeden jediný den. A už je to déle než rok a něco kolem tisíce kilometrů vzdálenosti. Nejde v tomto případě jen o pocit odmítnutí, ten se mi podařilo v minulosti přejít už často. Jde o ty vibrace, když jsme spolu v jedné místnosti. Jde o to, že se zakoktává v telefonu, když se na něj usměju. Jde o to, že mě to v životě netáhlo k někomu jinému tak moc. Jenže jde také o to, že mě odmítl. A já nevím, zda ten rok něco změnil či ne. Asi si zde dávám jen falešné naděje, ale věřím, že ne nadarmo se říká, že člověk by neměl nikdy nechat odejít toho, na kterého nemůže přestat ani jeden jediný den. A úplně nejhorší na tom je, že já se nechci zbavit své touhy. Chci jí probudit v něm, nebo aspoň zjistit, že tam stále je. Děkuji za odpověď