Starší dotaz #5057

Musím se tu vypsat a snad se dočkam normalních komentářů. Brzy mi bude 25 let a nikdy jsem neměl holku. Nemám přátelé kterým bych o volném čase zavolal a někam si zašli. To prostě u mě nehrozí. Mám hrůzu z toho, že se blíží víkend nebo je svatek. OD svych ca 14ti let jsem sám a osamocený. Měl jsem na základce jednoho kámoše a když nepřišel, bylo to pro mě peklo. Přestavky jsem travil bud v lavici nebo na WC kde jsem i brečel. Spolužáci mě psychicky šikanovali i holky. Silně se to na mě podepsalo až do dnešních dnů kdy jsem si nebyl schopen najit přatele sveho veku a popřípadě holku. Domá byl zase řev, bití, alkohol, nespravedlnosti i ublížení. Nikde jsem neměl oporu. A strašne mi o chybělo. Vědět že můžu za někym jit a vypovidat se či si postěžovat by bylo pro mě nejlepší. Jenže se nestalo. Nedohledal jsem se nikde spravedlnosti. A řeči typu" věř sam sobe,dělej to co chces ty apod. na me neplatí. Nevim jak to napsat … kdybych dělal neco pro nejakou osobu co mam rad ci miluji, slo by mi vsechno líp. Když nedokazu veřit sam sobe, pro jineho(spíš jinou) bych udelal cokoliv. Ale zpět. Nevim co dělat. Začíná to semnou být nahnuté a nezvladatelne. Mívam takovy ty zachvaty vzteku..kdy křičím a nadavam, a rozčílí me i maličkost. Dneska jsme si šel na koupit do města a celou cestu tam i zpět jsem měl slzy v očich a měl jsem co dělat abych se nerozbrečel. Když jsem viděl ty páry ci skupinky spolu jak se usmivaji, bavi se a proste neřeší. Tak ja zažívam porad to stejne. Přišel jsem na to, že mi nedela dobře být doma u rodičů. Všechno mi tam pripomina ty časy kdy jsem ležel na posteli a brečíval. Nikam nechodil a nemel nikoho. Nerad nekam chodím sam. Já už si uzil spousty samoty. Dob kdy jsem chodil vsude jen ja sam a spolehal na sebe. Já myslim, že jsme si to uzil až až. Když jsem došel do podnájmu, tak jsem se rozbřečel. Vím trapas. I ted mam slzy v očích. Prostě ta samota, bezmoc, osamocení me ubiji a je to horší. Mam strach abych se nerozbrečel i v praci. To by byl děsný trapas a ostudu. Citím, že se opet nekde na veřejnosti psychicky zhroutím. Nedokážu mít radost. Koupil jsem si PS4 a místo poteseni na me padla uzkost….ted jsem si pořídil auto. Strasne jsem ho chtel a zkusit si jezdit. Nic nepomaha. Ja jsem si proste jisty, ze kdybych mel holku, s kterou bych travil cas, ozval se, povidal si apod. tak by se mi udelalo lepe.Před nekolika mesici jsem se řezal ziletkou na stehne. A asi se k tomu vratim…snad to zas na chvili pomůže. Už takhle nemůžu.