Starší dotaz #5082

Dobrý den, potřebovala bych pordit. Jsem hrozne vybusna a pesimisticka, kdyz vyjdu ven, hraju si na neco, co nejsem. Hraju si na to, ze je vse fajn, ze zadny problemy nemam a jsem takova jina, nez doma. To je asi tak k uvodu a ted toho popisu vice. Když neni neco me prijemne, dam to hodne najevo. Jsem urazena a tak, hrozím tim, ze to ukoncim vse a tak. Nebo začnu psychicky vidirat. (např, kdyz neprijedes, udelam tohle a tamhle to). Bohuzel si to sama neuvedomuji a pak me to zpetne mrzi. V tu chvíli me nezajima, ze se nekdo trapi, odsere to ten, koho mam nejvice rada a to ani nevim proc. Delam veci, ktere si proste neuvedomuji, ze nekomu ublizi. Delam pote naschvály a stropim hroznou scenu, ale po chvíli to je zase jinak. Ale jakmile zjistim, ze o toho člověka mohu prijit, najednou se vse obrati. Ale ja pote nevim, zda neco citim. Jsem takova chladna a odtazita, nejak nic me nezajima. Potrebuji někoho, kdo u me muže byt fyzicky stale a poskakovat tak, jak ja piskam, jelikoz kdyz to tak nebude, je zle. Jenze proc si to neuvedomuji? Proc i kdyz se snažím, tak se nic nezmeni? Mam přítele vic nez rada, ale ted jsem ti momentalne nejspis popsala nas vztah. Kdyz mi nekdo napise(kluk), tak nemam problem odepsat a tak, ale kdyz se na to podivam opet zpetne, vypada to, ze mu davam sanci, i kdyz vim, ze u me sanci bud nema a nebo momentalne nemel. Proste me to vse mrzi, co udelam, ale ja si to proste neuvedomuji, pritelova mama mi napsala, ze jsem zrala na psychiatrii a takove veci. Asi ma i pravdu, ale jsem z toho zdrcena, protože prý žádný normální vztah mit nebudu a budu vždy někoho trápit a tak. Jenže už nevím, co dál. Snazim se napravit veci, ale nejak ani nevim, kde mam začít a jestli mi to bude stat za to. Ja takova proste nechci byt, ale nevim, co mam delat. Jsem opravdu ale opravdu zdrcena z toho, jaka jsem, ze jsem vybusna, naladova, psychicky vydiram a tak jenom pro prospech me. Potom akorat doma vzdy brecim, ze to uz snad neni ani mozne!..