Starší dotaz #5085

Dobrý den, upřímně, nevím přesně, co od toho čekám, je to nejspíše jen můj pocit klidu, že to s někým mohu sdílet a tak nad tím mám větší kontrolu. K věci, před pár minutami jsem se odhodlala napsat to, co jsem v sobě dusila dlouho a je to dá se říct můj poslední výkřik zoufalství, opravdu ráda bych to s někým sdílela a vyslechla si jeho pohled na věc, i na můj problém. V některých částech je to samozřejmě přehnané v afektu, omlouvám se, za zbytečné obtěžování a za to, že vám přidělávám práci, ale moc to pro mě znamená. Nu, zde. "Omlouvám se, že jsem to nezvládla, že jsem nezvládla tu zůstat a sdílet s vámi další roky v rodinném a přátelském kruhu, je mi to moc líto, že o tohle příjdu, že už nebudu součástí, ale pouze vzpomínkou, fotkou v rámečku na kterou bude dopadat stín hořící svíčky před ní. Omlouvám se, vzít si život je pokrytecké, ale nikdo z vás nepochopil, že jsem pryč už dlouho, jsem mrtvá, nic neznamenám, nežiju, dávno to nejsem já. Věci, které jsem měla ráda jsou mi cizí, věci, které mě bavili jsou mi vzdálené, jediné, co tu dělám je to, že trpím, křičím, brečím, ubližuju si, bodám do sebe a trhám se na kusy, sama v sobě, uvnitř svého těla a ve své hlavě už jsem se dávno zničila, je tam prázdno, moje duše a všechno, co jsem byla je pryč, nechci tu být, nežiju. Každý další nádech je pro mě utrpení, jako žiletky procházející mým dýchacím ústrojím, když musím vdechnout kyslík a držet se naživu. Proto se tak často dusím, proto mám problémy s dýcháním, proto zadržuju dech pokaždé, když mám záchvat. Ale to vy nevidíte, přehlížíte to, soustředíte se jen na to, že mě potřebujete dál ve svém živote a snažíte se mě tu udržet za každou cenu. Je to jako byste mě řezali tupými noži, oddělovali každý centimetr moji kůže břitvami, trhali mi maso zaživa a stahovali z kůže, trhali mi vlasy, je to jako by dav lidí stál kolem mě a křičel, tisíc hlasů v mojí hlavě a všechny naléhají, každý chce mít to hlavní slovo a mě už nebaví bojovat a snažit se přežít, když nechci, nemám už vůli ani sílu, nechci. Cítím se jako loutka, která už drží pouze na jedné nitce, která se pomalu trhá, zanedlouho selže a loutka spadne, zničí se a zmizí ze života všem, pro které byla zábavou. Nebyla to vina té loutky, byla odkázána osudu, jen čekala na jeho naplnění, nic jiného nemohla dělat, jen se zatajeným dechem pozorovat, jak se to blíží a smířit se s tím, čemu se nejde vyhnout. Každá snaha znovu se postavit by vedla ke zkáze. Nikdo si nedokáže představit, jaké to je budit se s myšlenkou, jestli dnes zemře, jestli dnes bude ten den, kdy poslední kousek sebe nechá roztrhat temnotou a poddá se tomu, co je nevyhnutelné. Je tohle ten den? Neovládám své myšlenky a své činy, všechno je pro mě nebezpečné, jsem nesvéprávná, ale nikdo z vás to neví, protože vím, že už nemá cenu o tom mluvit. Může to být pár dnů, týdnů, měsíců, ale vím, že se to stane a já nemám pravomoc ani sílu na to s tím bojovat. Zasloužím si to, promarnila jsem svoji šanci a prohrála jsem svůj boj, jen moji vinnou a jsem si toho vědoma, proto se chci vzdát. Kdybych dostala další šanci, přísahám, že bych s ní naložila jinak, přísahám, že bych si vážila života a byla šťastná, žila na plno a vážila si každé chvíle s mou rodinou, splnila bych si všechny přání a pomáhala lidem, rozdala bych se pro štěstí těch, které miluju. Nevím, jestli tohle co píšu je volání o pomoc nebo jen sebelítost, je to něco, co v sobě držím dlouhou dobu a nevěděla jsem, jak to popsat, nedokázala jsem to nikomu říct, nedokážu se znovu otevřít, protože mám pocit, že s lidmi, se kterými jsem v kontaktu nemohu být fyzicky, že nejsem v realitě a jsem tu pouze jako hologram, je to jako bych je pozorovala z vrchu, jako bych se jich nemohla dotknout, i když je držím v objetí, je to jako bych nemohla cítit jejich přítomnost, jako bych byla jen duch, jako bych neexistovala. Je to teď pochopitelné, že už nechci dál žít? Je už pochopitelné, proč se chci zabít? Chci to udělat dřív, než to za mě udělá ONO, to zlé v mojí hlavě, co se snaží převzít nade mnou kontrolu, chci vědět, že to poslední co udělám bude moje rozhodnutí, chci vědět, že moje mysl je střízlivá a že vím, proč to dělám a mám pro to vysvětlení. Dosáhla jsem svého konce už dlouho před tím, ale vy se pořád snažíte udržet naživu něco, co neexistuje, co už dávno zemřelo, nutíte mě trpět a i když jste pro mě všechno, musím zachránit sama sebe od toho, co roste v mé mysli. Omlouvám se, že jsem promarnila svoji šanci." Děkuji za váš čas.