Starší dotaz #5139

Dobrý den, předně se omlouvám za obsáhlejší text, ale moje frustrace a zoufalství již nemá jasně definovatelný rozměr a obávám se, že hranice příčetnosti je již velmi blízko. Sice jsem psychologii studoval na UK, ale musím přiznat, že zde tápu i já… Jsem otcem ani ne měsíčního syna a mám vedle sebe ženu, kterou vroucně miluji. Nicméně náš vztah má oscilační křivku neuvěřitelného řádu. Má žena vždy měla sklony k afektovanému jednání a hysterii, ale nikdy tak markantní. Teď už jsme ve fázi, kdy já se snažím dělat první poslední, chodím do práce, doma se snažím opravovat/budovat vše, co je třeba, kupovat, co jí na očích vidím. Dovolená, potřebné věci, nákupy, vaření..vše se snažím obstarat. Změnil jsem práci, abych měl více času a denně jezdím domu mezi 5-6 večerní. Snažím se pomoci s čím to jen jde a výsledkem je naprosté peklo. Od včerejšího dne se mnou žena ani nemluví, sebrala se a odjela autem někam pryč, neznámo kam. Já se staral o prcka a snažil se vše konsultovat s její matkou ( u které bydlíme ) a ta taktéž nechápe, co se děje. Nebyl jsem přítomen doma, ale ve zkratce se mělo jednat o to, že má žena jí vyčetla, že je na vše sama, nikdo jí nepomáhá a vše je špatně. Nikdo nic nedělá, všichni se jen válíme. O hodinu později se vrátila, šla si lehnout a s nikým nemluvila. Pouze posléze nakojila malého a šla opět spát. Bohužel jsem v situaci, kdy nevím, co mám dělat. Ona jakoukoliv odbornou pomoc odmítá, nechce nikam jít, nechce jakkoliv pomoci. A já, ať udělám cokoliv, vše bude špatně. Pakliže přijedu domu ve 4 ( což je prakticky nemožné ), tak mám dvě možnosti. Starat se o malého a dostat vynadáno, že nic není hotovo. Nebo začít vytvářet věci, na které jsou požadavky a dostat vynadáno, že se nestarám o malého. Nic jí není dost dobré, ničeho si neváží, v případě konfliktu ( kterým se vyhýbám ) vyčítá, uráží, ubližuje slovem. Když mlčím, je to špatně, když mluvím, je to špatně… Už jsem se dostal do fáze, kdy se bojím na cokoliv zeptat a dokonce se i vrátit domu. Opravdu nevím, co mám dělat….