Starší dotaz #5151

Dobrý den, již 3 roky mám vztah se ženou. Po dobu celého vztahu jsem studovala vysokou školu a proto jsme se vídaly jen o víkendu. Po roce vztahu se naskytla možnost trávit s ní některé tydny v jejím bydlišti společně s její babičkou. Tuto možnost jsem využila , abychom mohly trávit více času spolu, a tak kdyz to škola dovolila, byla jsem u ní. Do toho jsem jezdila za rodinou a na praxe přes prázdniny vždy na dva tři týdny v roce, jinak se s rodinou vidim omezene, jednou měsíčně jeden víkend. Nemám totiž již u rodičů pokoj, obsadil ho mladší bratr poté, co jsem začala studovat na vysoké škole. Někdy se i stalo, že jsem třikrát týdně měnila místo, když jsem v jednom týdnu měla jít do školy, jet za přítelkyni a navštívit rodiče, každé misto je od sebe vzdálené přes 100 kilometrů. Začalo to být náročné. Zmatek ve věcech, zrovna kdyz jsem něco potřebovala, bylo to úplně na jiném místě. Do toho se blížily závěrečné zkoušky a začalo se to na mě psychicky podepisovat. Partnerka o tom vedela, presvedcovala mě, že to zvládneme. Podporovala me, ale bylo to nekonečné, tu honicku jsem měla snášet další dva roky, dokud neskončí studium. Jednou jsem to neustala a při cestě, kdy jsem jela do svého rodného bydliště od partnerky, jsem při loučení vyjekla že už to nezvládám, to cestování každý týden že i přes podporu jsem na to já kdo tak musí cestovat, když chci skolu dokoncit. Odjela jsem s brekem, zoufalá. Rozhodla jsem se zůstat doma dva týdny, i když v obyvaku na gauči, být s mamkou, protože jedině tam jsem si mohla srovnat myšlenky a načerpat nové síly. První týden jsem s partnerkou nekomunikovala, snažila se mi dovolat. Potřebovala jsem přemýšlet a odpočinout si, už při loučení vypadala, ze situaci nechápe a nepochopí, že jsem se z toho mohla tak sesypat, a proto jsem neviděla důvod si s ní psát. Druhý tyden už jsem se cítila lépe a začaly jsem si psat a domluvily jsme se, aby přijela na víkend. Všechno bylo zase v poradku, dostala jsem se z toho a nějak tu školu doklepala. Nastěhovala jsem se k ní. Po roce se mi ale přiznala, že v tom prvním týdnu, kdy jsme si nepsaly, mě podvedla. V tom nejhorším týdnu se dala v práci do řeči s jednou kolegyni, když resily pracovní problém. Vyplynulo z toho pozvání na brusle a posezení v hospodě. Závěrem týdne, v pátek, čekala jestli náhodou nepřijedu, a když se tak nestalo, přijmula pozvání k ní domu. Zakecaly se a protože bylo pozdě, kolegyně ji premluvila, aby prespala na gauči. Jenže kdyz už se chystaly spat každá jinde, kolegyne za ní na gauč přišla a vyspaly se spolu. Hned brzo ráno partnerka odešla a už se spolu nezkontaktovaly. Řekla mi, že to byla obrovska chyba. Obě dvě cítíme, že jsme jedna pro druhou ta pravá. Mě se honí hlavou jedná myšlenka, jestli opravdu k tomu muselo dojít, jestli je to moje vina. Jestli napadne i někoho jiného, že mohla na hned ten první víkend za mnou přijet místo toho aby šla k ní, i když jsem se jí neozývala. I z její strany byly během vztahu těžké chvíle, třeba když měnila práci, byla jsem u ní pro ni. Jednou v životě jsem potřebovala její pochopení, aby to přečkala, byla jsem si tak jistá že je náš vztah pevný jako kámen a nic takového nehrozí. Jedine co mě ve vztahu drží, názor me kamarádky, které se stalo podobné a nakonec nelituje, že vztah nezahodila i kdyz přenést se přes neveru bylo těžké a taky proto že ji hluboce miluji. Měla bych to dávat víc za vinu sobě? Nebo měla ona přijet a věřit mi, že je to jen přechodne? Co si o tom mám myslet? Dekuji