Starší dotaz #5214

Dobrý den, rozhodla jsem se Vás seznámit se situací, ve které se ocitám já, vlastně má celá rodina několik let, ale nyní mě několik impulsů přimělo k tomu ji aktivně více řešit s odborníky.. kde jen začít… Můj bratr je ode mne o 4 roky mladší, tedy současně je mu 24 let. Naši rodiče jsou již od mých 6 let rozvedení. Rozvod probíhal velmi bouřlivě a rozhodně se nedal označit za klidný. Naši rodiče spolu dlouhá léta rešili své neshody a dost se to i podepsalo na nás. Matka poté měla partnera, se kterým se spíše sblížil můj bratr. Já ne, jelikož před námi i dost shazoval našeho otce ( sice otec nebyl svatý, ale dotýkalo se mne to). Navíc byl i dost majetný a dost na tom hřešil. Finančně nás sice zajistil, ale nelíbilo se mi, že se srovnával v tomto ohledu s mým otcem. Poté nám vše vyčetl – nenápadně. Můj bratr k němu přilnul, trávili spolu dost času, jezdili na ryby spolu, měl – dá se říct, určitou disciplínu. Ale v okamžiku, kdy se více napil, byl agresivní V kombinací s mojí matkou, která v hádce muže popichovala to prostě nemohlo dopadnout jinak, než že došlo k fyzickému násilí. Mnohokrát jsem u toho byla svědkem u zavřených dveří. V té době už jsem já onemocněla mentální anorexií. Asi to bylo v důsledku toho, že jsem viděla, že doma je problém, ale jelikož moje mamka to neřešila, přišlo mi "normální" s tímto nevyjít ven. Bylo mi tehdy 14 let. Opakovaně jsem se léčila s anorexií a poslední stanicí byl FN Motol, kde mě vlastně lékaři zachránili. Postupem času mi došlo, že je mi vlastně v této péči lépe, protože doma jsem toto "zázemí" neměla, při každé návštěvě , kterou jsem dostala za "odměnu" v nemocnici, došlo k nějaké hádce, nerada jsem se domů vlastně vracela, většinou jsem tam i nervovým vypětím zhubla na váze. To, co způsobilo, že jsem toto zlomila a z anorexie se začla dostávat bylo to, že partner mé matky od nás odešel, čemuž předcházela hádka, která tehdy proběhla na Silvestra. Tehdy i žila má babička, která v domě s námi žila a já utekla k ní. Druhý den si už mámin přitel balil všechny věci a odešel od nás. Do nemocnice jsem se musela vrátit po Silvestru. Sice jsem opět měla o něco méně na váze, ale v té době jsem s tímto vším šla poprvé ven, řekla jsem vše, co se u nás doma dělo. A tak jsem i začla v léčbě více spolupracovat. Sice jsem se z nemoci dostávala ještě dlouho poté, ale spadl mi po tomto všem kámen ze srdce. Další událost u nás v rodině na sebe nenechala dlouho čekat. V roce 2004, přesně v den Velikonoc – mého bratra srazilo auto. Měl opravdu těžký úraz a skoro vypadalo, že v nejhorším případě nepřežije, v nejlepším případě z něj bude "ležák". ‚Ale dostal se z toho, ani dodnes nevíme jak. V té době opět začly sílit spory mezi matkou a otcem. A proč? Protože si vzájemně vyčítali, kdo za to může nebo nemůže. Samozřejmě, že za to ani jeden z rodičů nemohl, protože matka tomuto nemohla zabránit a otec na místě činu nebyl s námi. Ze všeho se nakonec bratr dostal, ale poté, 6 let na to, onemocněl leukémií. V té době, kdy onemocněl leukémií, měla už před tím matka nového partnera. Opět, vysoce postavený člověk, ředitel společnosti. Od toho si už bratr držel větší odstup, ze slušnosti ho pozdravil, prohodil pár vět o počasí, ale víc si ho k sobě nepouštěl. Já to samé. Byl velmi inteligentní, ale to dnes asi neznamená moc, protože i tento druh lidí může dost dobře s druhými manipulovat. Jediné, co mi v tomto všem nesedělo bylo to, že měl ještě svou rodinu, nevyřešený vztah, manželství, z kterého asi neuměl odejít, což opět působilo negativně na matku, která na něj v tomto ohledu tlačila. Opět to vedlo k hádkám, křiku, slzám. V té době ještě navíc do toho všeho začal mé matce někdo psát anonymy, do jejího zaměstnání, dokonce i rodině mého táty, zkrátka, bylo těžké s tím i "pracovat", protože v té době stalking ještě nebyl tak ukotvený. Takže vždy bylo období, kdy se tyto anonymní útoky zintenzivnily, a kdy zase naopak nebylo skoro nic. I my sami jsme pátrali po tom, kdo by to mohl být, ale mě furt lezlo na mysl, jestli to přece jen nedělá matky přítel. Sice mi přišlo nesmyslné, že by to dělal, protože sám byl ženatý, vysoce postavený… vždy to přišlo a odešlo, tato myšlenka. V roce 2012-2013 kdy se bratr léčil po transplantaci tyto útoky opět byly intenzivnější. Poté se přišlo na to, že to dělal opravdu matky partner, a co bylo nejhorší, i v době, kdy můj bratr ležel v nemocnici a matka s bratrem byla 24/7, každý den, každou chvíli, potřebovala klid. Z leukémie se bratr, dá se říct, vyléčil. Ještě dojíždí na kontroly. Ale myslím, že to, co prožil, na něm zanechalo velké psychické následky. Jelikož jsem skoro z oboru psychologie :), vidím sama, jak je naše rodina v rozkladu, ale už ani já sama v tuto chvíli moc nedokážu jednat a myslet objektivně. Proto se obracím na Vás, byť i jen proto, jestli třeba nemáte na celou tuto komplikovanou věc, jiný pohled. Můj bratr onemocněl v době, kdy měl skoro před maturitou. V době, kdy šel na transplantaci, tak měl maturovat. V té době měl těžkou hlavu proto, že nepůjde k maturitě tak, jak má. Byl v té době svědomitější. Samozřejmě se mu díky nemoci, času v nemocnici, čas protáhl. Nesměl , po příchodu domů, ani ještě moc chodit na nějaká místa, protože byl oslabený. R. 2014 se do školy vrátil s tím, že maturitu dodělá. Tehdy nedal maturitu jen z jednoho předmětu, z čehož jsme i tak měli radost, byla to jen drobnost. Měl zařízené intenzivnější doučování. Ale v té době už začal trávit čas jinak, než před nemocí. Byl více s lidmi, kteří byli o několik let mladší a trávili čas spíše pálením jointů, chozením po hospodách apod. Takže můj bratr spíš přilnul k nim, na druhé straně si ještě dodělával řidičáky na náklaďáky apod, a začal i jezdit pro pár společností jako řidič. Nebyli jsme s tím moc ok, protože i vzhledem k životosprávě řidiče – po bratrovo zkušenostech toto nebylo dobré, ale chtěl si vydělat a podle mě tenkrát žil "tady a teď". Na jedné straně doháněl to, co mu za ty roky, co ležel v nemocnicích střídavě, uteklo, na druhé straně, chtěl se vymanit ze spárů hyperprotektivní matky. Myslím, že tam ten rozpor byl a byl to pro něj i těžký boj. S matkou v jedné domácnosti se začaly i více objevovat spory, bratr si nechtěl nechat mluvit do věcí. Maturitu poté ani neudělal, a tak přešel na učební obor, který po delších peripetiích nakonec ukončil uspesně. Ale problémy neustávaly. V roce 2015 ho zadrželi policajti, kvůli tomu, že jel ve stavu, kdy měl v sobě marihuanu. O řidičák přišel – ale doma se o tom nezmínil a ještě poté jezdil bez ŘP, až pak se na to doma přišlo. I tento rok jednou odřel auto a poslední kapkou bylo to, že na začátku června t.r vjel do protisměru a poté do příkopu. Jediné štěstí, že nezabil nikoho kolemjdoucího, nebo že do něj nevrazilo žádné jedoucí auto v protisměru. Zajímavé bylo, že ač vztah mezi ním a matkou byl napjatý a je i nyní, v okamžiku, kdy se mu nehoda stala, zavolal matce a po delší době jí řekl "mami". Ani mi nepřijde, že by vypočítavě volal matce, ale prostě to byla bezprostřední reakce. Napjatý vztah ale mezi nimi je i po nehodě. Nenechá si poradit v ničem, a opravdu už spolu nemohou fungovat v jedné domácnosti. Po této události jsem už řekla, že prostě to takto nejde dál. Ale podle mě to není jen o mém bratrovi. Pomoc by měla vyhledat i moje matka, ač si stojím za tím, že pro nás udělala maximum a možná by se cítila dotčená, kdyby jsem jí nyní řekla " že něco přece jen udělala špatně" – každý ale chybujeme. Přemýšlela jsem ale nad tím, jak přinutit bratra, aby sám nad sebou a nad vším začal přemýšlet, odblokoval se a prostě i třeba došel k momentu "aha… ".. ale je dost svéhlavý, nenechá si pomoci ani ode mne – i přesto, že sám ví, že např. když mu chci pomoci s prací, není to proto, že bych o něm pochybovala, ale proto, že dnes je každý rád, když se mu někdo někde za práci přimluví. Min. týden jsem byla se svou bývalou kolegyní a ona – mi řekla, že nejlepší variantou by asi bylo, kdyby zašli k odborníkům oba dva zatím separé, možná časem i dohromady, nicméně, jak dostat bratra k odborníkovi by byla dobrá volba – třeba přes jeho ošetřujícího lékaře v Motole, kde se léčil s leukémií. Usoudila jsem, že by to nebyl špatný nápad, protože můj bratr aktuálně nevypadá zdravě, strašně pohubl,což by nemuselo moc přispívat jeho fyzickému zdraví, ale minimálně, kdyby to tento ošetřující lékař viděl, mohl by mít v tomto větší moc ho doporučit ještě odborníkovi na duši :)) a bylo by to tak i možná, jak by to i já řekla, více "legitimní a relevantní". Určitě bych si s tímto lékařem ještě před tím sedla osobně. když nad tím vším i zpětně přemýšlím, opravdu vím, že matka pro nás udělala maximum,ale pak se mi vybavují situace, kdy jsme se báli cokoliv říct, "aby se neřvalo". Také dost často matka říkala, "že budeme stejní jako náš tatínek", což si myslím, že dneska má i svůj impact, protože člověk s malou sebedůvěrou, jakou má bratr (ač jí navenek neprojevuje) jde spíš po tomto výroku do pozice" dobře, tka když říkáš že budu jak tatínek, tak to asi nemá smysl být lepší" – jestli dobře rozumíte. Také nyní dost často bratrovi říká, když už neví jak, že "at si jde za jeho kamarádama" – on pak za nima vlastně jde, ale jen proto,aby nemusel mou matku poslouchat. Nevím, jestli jsem situaci pro Vás popsala srozumitelně, ale budu ráda minimálně za nějaký objektivní náhled na situaci a třeba i tipy, na koho se obrátit, jak situaci třeba řešit, jakými kroky, jak razantně apod. Děkuji Vám moc a zůstáváme v kontaktu. S přáním pěkných dní, Eva