Starší dotaz #5257

Dobrý den, brigádničím, ale vyskytly se nějaké pro mě nepříjemné věci v práci. Chtěla jsem se rodičům vyzpovídata trochu si "postěžovat". Nakonec to dopadlo tak, že mi mamka řekla, že se jen na všechno vymlouvám. Když jsem ji odpověděla, že o tom nic neví, naštvaně mi řekla, že jestli jsem naštvaná z práce, at si to nevylévám na ní. Odešla jsem do pokoje, načež mi bylo řečeno, že jsem se "zase urazila" a pokrátké hádce i to, že se chovám jako kráva, snažím se chovat jako dospělá, ale nemám na to,"malinká holčička" (ne v dobrém).Přes den incident vyšuměl. Odpoledne jsem zjistila, že v lednici už nejsou jogurty, protože rodiče všechny snědli. Na to jsem, přiznávám trochu přehnaně, odpověděla, že jsem na ně měla taky chut, ale jim je to jedno. V tu chvíli jsem byla zasažena horou dálšího křiku od mámy typu -" nevychovanej sráč, kde mohla udělat chybu, když mě vychovávala, asi mě měla víc řezat, je jí ze mě špatně, nemůže se na mě dívat, nehoráznej harant". Poté práskla několika dveřmi. Mám dojem, že všechno co řeknu musím 3x zvážit než před mámou něco řeknu. Chtěla jsem od ní jen aby tak na oko byla na mojí straně, ale mám pocit, že vždycky je to tak naopak, že se snaží najít alespon malinký důvod proč to co říkám či dělám je špatně. Bojím se jim ted říkat, co mě trápí a mám pocit, že je to moje vina, ale nevím co mám dělat. Nechci už jen tupě dělat přesně to co se ode mě očekává – prostě si nestěžovat a s úsměvem dělat všechno co chtějí. Jenže když to nedělám, vždy se to zvrtne v hádku, jako bych neměla právo být někdy naštvaná, podrážděná nebo bez nálady. Dělám, že ne ale vždycky mě bolí, když mi máma vše, co zaznělo, říká…