Starší dotaz #5287

Dobrý den, mám otázku zda bych měla vyhledat psychologickou pomoc nevím jak dál je to má noční můra nemohu ani klidně spát.vše začalo v mí čtrnácti letech kdy mě zneužil můj švagr pak sem o klukách nechtěla ani slyšet jejich přítomnost ve mě vyvolávala pocit strachu stísněnosti čas šel dál já se pomalinku dostávala ze svého stavu a spadla jsem do tohoto V sedmnácti jsem poznala kluka říkejme mu třeba Pepa na začátku tohoto vztahu bylo vše krásné a úžasné asi po třech měsících ale začal žárlit ne mě neměl důvod ale žárlil začali jsme se i hádat občas mi v nervech dal facku v osmnácti sem nám porodila našeho prvního synka myslela sem že narození dítěte ho probere ale nic hádky byly stále i častěji než před tím nic se neměnilo z pouhých facek to začali být i pěsti nadávky do děvek a kurv začal mi říkat že synek není jeho život šel dál a já zjistila druhé těhotenství byla sem v 7 tt další dítě na cestě zhrozila sem se říkám nééé v prvních dnech sem myslela jak se jen zabít ale věděla jsem že tu mám ale prvního synka a ten mámu potřeboval byly mu dva roky mě tedy dvacet let dítě sem donosila a porodila a dala k adopci našla sem si práci a stále žila s partnerem a se synem hádky u nás gradovali tak že partner do mě kopal na zemi rozbil mi spoustu věci tahal mě po zemi za vlasy jako kus hadru vyhazoval mě na ulici z našeho bytu práce mě držela nad vodou utíkala sem do ní a já ve 23 letech zjistila třetí těhotenství syna sem si nechala ani rodiče se mnou již nemluvily otočily se ke mě zády měla sem jen partnera společného syna a miminko v bříšku sama sem nesměla ani na krok o mé práci říkal že se chodím kurvit v prosinci loňského roku se synek narodil a v březnu přišel partnerovi nastup do výkonu trestu za porušení podmínky já zůstala na 6 a tří měsíční mimčo sama takhle to bylo tři měsíce než sem potkala současného partnera se který zažívám krásné zážitky ale i tak mám syndrom týrané ženy bojím se lidí nechci chodit ani ven vše se ve mě mele připadám si jako nicka která je jak rodící jednotka mé sebevědomí je na nule neřeším jak vypadám venku nosím sluneční brýle aby mě nikdo neviděl upadám do velkých depresí nevím jak dál s novým vztahem přišlo malé zlepšení ale vzpomínky mi ne pomáhají jak by jste mi poradily prosím ztratila jsem chut do života připadám si odepsaná unavená strhaná v noci se my zdávají sny o domácím násilí začínám už z toho šílet nechci se budit s pláčem nebo ještě hůř nechodit spát a pak vypadat jak zombí protože se bojím i usnout kvůli tomu prosím o radu jak dál. děkuji s pozdravem kykinka