Starší dotaz #5417

Dobrý den, je mi 19 let. Vždycky jsem byla takový ten citlivější a víc emočně založený člověk. Vždycky mi každý říkal, že se pořád směju, že jsem veselý člověk a že dokážu dodat takovou tu pozitivní energii. I když jsem byla někdy smutná a nebo naštvaná, tak mi nikdy tyto pocity nevydržely dlouho a zase se za chvíli začala smát. Poslední dobou je ale opak pravdou. Dost se trápím, spím minimálně, ale nejsem unavená, spíš vyčerpaná a to dělám 12h směny. Vždycky jsem někam chodívala s kamarády, málo jsem se zdržela doma. Teď přijdu z práce, dám sprchu, zaleze do pokoje a jen sedím na postely, poslouchám hudbu, čumím do zdi a přemýšlím. O volnu buď nejdu vůbec nikam a nebo třeba jen s hodně malým okruhem lidí a hlavně co nejblíže domu, abych mohla když tak odejít domů, protože už se nebavím, tak jak dřív a ve větší společnosti a nebo na méně známých místech se necítím dobře. Co mě děsí je to, že když mi začaly tyto změny, tak se v mé hlavě začalo objevovat slovo *sebevražda*. ze začátku sem tam a teď každý den, jak vstanu, během dne a před spaním. Asi před třemi týdny jsem už i v hlavě vytvořila plán, jak bych to udělala a kde, jenže před pěti dny ve mně nastal nějaký zlom. Něco se mi přihodilo a nějak už mě to dorazilo. Seděla jsem se dvěma kamarády, abych na chvíli vypla. Jenže moje úzkost se nějak najednou prohloubila, začalo se mi dost špatně dýchat a najednou sem zažila pocit, že jsem rozhodnutá se zabít. Ani nevím, jestli je to možné, ale byl tu a trval jen pár vteřin, ale bylo to pár vteřin totální beznaděje, samoty a jedinou momentální nutností, nutností vstát a jít. Najednou jako by mě ale zase rychle něco vrátilo zpět "na zem". Od tohohle pocitu co se mi stal, skoro vůbec nejím, jen malý oběd a půlku někdy vyzvracím a z už tak malého spánku, se stal ještě menší 2-3 hodinky denně. Vše se ve mně stahuje a uzavírá. A jak a proč vlastně začaly tyto moje změny?… Začnu úplně od začátku. Moji rodiče jsou rozvedení, brácha mě od malička mlátil, skopal mě třeba do břicha až sem měla vyražený dech a mama to vždy přehlížela a já před ní na podlaze bezbranně ležela v slzách a snažila se nahodit dech. Jako vzor matky úplně selhala, nikdy se o nás pořádně nestarala, vše mi platil táta. Nějaké projevy citů a lásky si snad ani nepamatuji.Nějaké "všechno nejlepší k narozeninám" jsem v životě neslyšela(kam se hrabe nějaký dárek) Dá se říct, že cca od 12 let, se "vychovávám" sama. Na vše si přicházím sama. Od 13 let jsem začala pít, kouřit a chodit po zábavách. Když už jsem doma dostávala někdy vynadaný i za to, že jsem si vzala něco k jídlu a začala si pořádně uvědomovat, že máti na mě sere, tak jsem si řekla dost a šla k tátovi, to mi bylo cca 16 let. (brácha je starší a už s námi nežije. Mama ho vykopla a on teď má svojí rodinu) Táta se o mě staral, sice jsem si s ním nikdy neměla pořádně co říct, ale poznala jsem, že mě měl rád. Jenže vše netrvá věčně, že? .. Jak jsem byla ve třeťáku (SOU) tak tata na mě začal být nepříjemný ohledně toho, co hodlám dělat dál, jestli ještě budu dál studovat a nebo jestli jsem vůbec schopna si najít práci atd. Když jsme někde seděli a on se přinapil, tak byl vždy na mě nepříjemný a hodně krát jsme se pohádali a já odešla s brekem domů. Začala jsem se cítit nechtěná i u něj. V 17 letech jsem si našla o 10 let staršího přítele, který ale každý den pil a já samozřejmě začala taky. Přítel byl takový ten typ člověka, kterého nic nezajímalo, když se mu něco nelíbilo tak to řekl a já to samozřejmě pochytila od něj, za což jsem i ráda, protože jsem vždy raději byla ticho a nechala si srát na hlavu. Přítel mi začal připomínat otce, tím jak pil a chováním a já se začala stahovat do sebe, protože jsem začala pochybovat, že mě má upřímně rád a začaly hádky atd. Nakonec jsme se rozešli a já pak přestala i pít a vlastně jsem v té době už ani nekouřila, přestala jsem, jak jsem nastoupila do práce. Školu jsem jen tak mimochodem dodělala, ale nepokračovala jsem dál, protože jsem nechtěla, aby mi tata vše platil, když mama nebyla schopná. Poznala jsem nové lidi a s tím i "novou" věc a to trávu, ale ne až tak novou, dřív jsem si totiž sem tam dala, teď jsem s ní ale měla bližší vztah, ale nedávám si každý den a nutně ji nepotřebuji. Obejdu se bez ní. Tráva mě ještě víc posilnila a začala jsem na rovinu říkat, co si myslím, když se mi něco nelíbilo, když jsem samozřejmě na to měla právo, tak jsem i toho člověka poslala do hajzlu. Prostě jsem si nechala přestat srát na hlavu. To samozřejmě neprospívalo mému vztahu s otcem, protože jsem mu hned taky řekla vždycky svoje, když mi začal něco vyčítat. Můj první větší zlom nastal, když jsem byla s tatou na bratrové svatbě a můj tata mi tam začal před ostatními říkat, že jsem v životě nic nedokázala, že jsem neschopná, tlustá( jsem oplácaná, ale dost lidí říká, že mam dobrou postavu, ale i tak se začne člověk na sebe dívat jinak) a být ke mně hnusný. V ten moment mě to dost ranilo, vůbec mu to nebylo blbí, mě takhle shazovat a ponižovat. Nabrala jsem veškeré síly a poslala ho před všechnejma do prdele a snažila se nezačít brečet. U táty jsem se začala cítit nepříjemně a nepříjemně sem se i začala chovat, někdy i agresivně(nadávání, lehce mě něco vyprovokovalo atd). Do toho nebral ohled na to, že vstávám do práce a dělal neustále bordel a rachot v bytě (našla bych si svůj, ale finančně bych to neutáhla) Do toto se pak ještě táta a jeho přítelkyně začali hádat a řešit nevěru mě do toho jeho přítelkyně začala tahat ať k tomu taky něco řeknu atd a to už mi nedělalo vůbec dobře. V tu dobu už jsem měla dost svých starostí ohledně svého života. Začalo mi připadat, že všem akorát překážím, nikomu na mě upřímně nezáleží a že kolem sebe jen všem ubližuji ( to je zase trochu jiná kapitola) Začala jsem si uvědomovat dost věcí a na vše se dívat jinak. Začala jsem si uvědomovat, že vlastně nemám kolem sebe už skoro nikoho, nejlepší kamarádka tu je i není, protože když bych s ní někam ráda šla, tak dá přednost pokaždé přítelovi. Mamka mi nikdy neprojevila lásku, kterou bych potřebovala. Pro tátu nejsem idealní dcera a už z tak dost malé lásky,co jsem od něj pociťovala, pro mě přestala být bezvýznamná a vytratila se. Když už jsem začala být nepříjemná a nepříjemně se cítit jen co jsem vstoupila k tatovi do dveří, tak jsem si řekla dost a od táty jsem se vrátila zpět k mamce, protože tu mám větší klid a není mi to tu tak nepříjemný. S mamkou se normálně bavíme, přispívám ji na jídlo atd, sem tam jí finančně založím. Ale i tak se už cítím sama, jen mám aspoň klid a nikdo se o mě nestará. Začala jsem se do sebe uzavírat a přestala jsem věřit veškerým citům vůči mně. Když mi je někdo projeví, tak jsem na pochybách, až nakonec toho člověka odeženu. Nějaké lásce vůči mně už se bráním, protože už ani nevěřím, že by mě měl někdo upřímně rád, a když jo, tak bych stejně pořád pochybovala. Teď se to vše se mnou nějak vleče. Moje minulost, špatné vzpomínky, pak něco špatného co si nesu z dětství, přítomnost..Budoucnost už si ani nepředstavuji a vždy, když mi někdo řekne například větu „Však počkej, jak jednou budeš starší“ a nebo „ Počkej, až budeš mít svojí rodinu“ tak mi v hlavě jen vystřelí myšlenka „ Abych tu vůbec ještě byla“ Už to nedávám a vůbec nevím, co mám dělat. Přijdu si už bezvýznamná a nechci tu být. Ani nevim, jestli je na tohle nějaká odpověď, každopádně děkuji Verka