anonym Personál zeptal se před 2 roky

Dobrý den, už od mala jsem hodně psychicky labilní, rodiče se často hodně hádali, často jsem se hrozně vztekala a byla jsem tvrdohlavá, ukecaná, vůdčí, ale i šťastná.Za tuhle věc se hrozně stydím, ale když jsem byla ještě hodně malá, někdy jsem si představovala, že jsem muž, který fotografuje nahé ženy a pak je osahává a líbá a všechny takové věci, a to jsem ještě ani nevěděla co je to sex. Chovala jsem se trochu jako kluk. Asi tak v deseti letech mi všechny tyhle věci začaly vadit, a chtěla jsem se stát jiným člověkem. Šla jsem na osmiletý gympl. Začala jsem rapidně (úmysleně) hubnout, začala jsem nosit co nejholčičkovější oblečení, stranila jsem se lidí, ale byla jsem se sebou spokojená, uspokojovalo mě hladovění a perfekcionalismus.Byla mi diagnostikována mentální anorexie, chodila jsem k psychologovi a vypadalo to, že jsem se vyléčila. Moji rodiče se rozvedli. Chvíli mi normální nálada vydržela, ale pak jsem zase začla mít problémy s jídlem, tentokrát s přejídáním a následným zvracením. Po dvou rocích letech jsem šla na velmi náročný šestiletý gympl, doufala jsem, že těžší škola mi pomůže nemít čas na přejídání a zvracení. Opak byl pravdou.Stres způsobil, že jsem se přejídala a zvracela ještě více, přibrala jsem a nastalo u mě něco jako syndrom vyhoření. Stále jsem přibírala a jedla a zvracela čím dál víc, nastala u mě deprese, pak jsem už ani nechodila do školy, ani na kroužky, protože jsem se bála (nevím pořádně čeho) nechtěla jsem se vídat s kamarády. Ulejvala jsem se. Pak jsem se přiznala mámě a šly jsme znovu k psycholožce, ta nác poslala za psychiatrem a daly mi antidepresiva. Už je beru přes půl roku, celkem mi pomohly, ale v poslední době mám někdy stavy totální prázdnoty, úzkosti nebo se zničeho nic začnu hrozně nenávidět. Už pár let doufám, že nějak těžce onemocním. Vím, že to zní hrozně, ale přijde mi, že kdybych byla půl roku zavřená v nemocnici a všichni by mě litovali, možná bych se "opravila". Cítím se totiž zvrácená, rozbitá. Někdy myslím na to, že se zabiju, ale kvůli rodině bych se to neodvážila udělat. Ale, vlastně se tak trochu bojim sama sebe, bojim se, že mi najednou něco přelítne přes hlavu a já skočim pod metro. Vím, že bych tohle měla rozebrat spíš se svou psychoterapeutkou, ale hodně se za to stydim. Neumim to prostě říct nahlas. :( Brzy mi bude patnáct, nevím, možná tohle patří k pubertě, ale já se cítím prostě hrozně "rozbitá". Děkuji, Lucie (omlouvám se za tak dlouhý sloh)

1 Odpovědi
Radana Rovena Štěpánková Personál odpověděl před 2 roky

Milá I, zkus překonat stud a mluvit o tom, nebo to zkopoíruj, vytiskni a dej přečíst – to mi přijde lepší… Asi bych vám přála nějako pohodovou léčebnu, kde byste se dala do kupy – obtížně se hledá – snad Bohnice nebo Řevnice.

Potřebujete více pomoci?

Po internetu poskytuji všeobecné informace. Při osobní konzultaci jsou informace k Vaší osobě zcela konkrétní. Potřebujete-li dohovořit osobní konzultaci nebo online konzultaci s psychologem, neváhejte mne kontaktovat.

Vlastní dotaz

Vlastní dotaz můžete položit v mé online poradně. Přečtěte si přečtěte pár bodů, co tam uvádím ... ať máme podobná očekávání. Pokud chcete odpověď nebo konzultaci na míru, neváhejte mne kontaktovat.