anonym Personál zeptal se před 1 rokem

Dobrý den. Mám problém, a někdy s tím mám dost trápení. Nikdy jsem nebyla moc upovídaná, ale komunikovala jsem normálně. Do čtvrté třídy na základce bylo vše v pořádku, i se spolužáky. Jenže v páté třídě jsme dostali novou učitelku, a nastalo mi peklo. Nevím jestli to bylo tím, že jsem byla občas nemocná, ale učitelka mě před celou třídou zesměšňovala, ponižovala, nadávala, obviňovala…Jednou mi prohrabala všechny věci s tím, že mám určitě tahák, přitom jsem nikdy nepodváděla. A jak to tak bývá, spolužáci se toho chytli, a byla jsem černou ovcí třídy.Pár jedinců mě začalo psychicky šikanovat,ostatní se se mnou nebavili, byli ke mně arogantní. Naši o tom věděli,ale nijak nezasáhli, prý ať se naučím bránit se sama. A já se začala uzavírat do sebe. V šesté třídě byla šikana horší, když mi spolužačky psaly vzkazy, že jsem nula, a že by bylo lepší kdybych nežila. To jsme už ale měli novou třídní učitelku, která byla hodná, a ve třídě udělala pořádek. Do konce základky už šikana nebyla, ale spolužáci mi jasně dávali najevo nezájem, když jsme měli společně něco rozhodnout, bylo mi řečeno, že o můj názor nikdo nestojí. Myslela jsem že na střední se moje situace zlepší, jenže po předchozích zkušenostech jsem se nedovedla začlenit do kolektivu, a byla jsem opět černou ovcí. Byla jsem šikanovaná celé dva roky. Pak už to začalo být neúnosné, to když mě spolužáci ve škole brzy ráno zahnali do kouta do šatny, začali mně nadávat, že jsem k ničemu, a nabádali mě, ať si sáhnu na život. Táta sice šel za učitelkou, ale ta mu řekla, že si za to můžu vlastně sama, že nejsem dost komunikativní, a že bude lepší, abych ze školy odešla raději já, než aby se šikana řešila oficiálně. Kvůli tomu jsem nedostudovala, našla si práci,ale psychicky jsem se s tím nevypořádala,bála jsem se komunikovat, sebevědomí jsem měla na nule. A dorazil mě tehdejší přítel.Byl o dvacet let starší, vyklubal se z něj zadlužený alkoholik, myslím že i násilník, protože mně zabil moje zakrslý králíčky, a netýral mě fyzicky, ale psychicky. Ponižoval mě, poštval proti mně i sousedy, takže on si s nimi potom chodil každý den na zahradu popíjet, a když jsem jednou přišla za nimi, arogantně mi řekl, že tam nemám co dělat a ať vypadnu. Když jsem ležela v horečkách, místo aby mi uvařil čaj, vynadal mi že si za to můžu sama, a šel do hospody. V opilosti na mě šel s nožem, zdemoloval celý obývák, nějaký čas mi zakazoval se stýkat s rodiči, říkal jaká jsem zbytečná nula, že můžu být ráda, že se mnou vůbec je. Neustále mi lhal do očí, flirtoval s jinými i přede mnou, myslím že mi byl i nevěrný. Ten život byl neustálý stres a strach. To trvalo čtyři roky. Pak se mi podařilo si najít vlastní podnájem, a s ním jsem to ukončila. Jenže od té doby absolutně nikomu nevěřím, bojím se s lidmi mluvit, protože mám od dětství v hlavě to, že o můj názor nikdo nestojí. Celkově nesnáším lidi. Vdala jsem se a mám manžela víceméně hodného, jsme spolu šest let. Snaží se mi dělat moc hezký život, splnil mi i přání být ženou v domácnosti. Jenže v pár menších věcech mi zalhal, a já mu už nedokážu věřit absolutně nic. Sice ho to někdy štve, zároveň mě ale chápe po mých zkušenostech. Nebo mě rozčiluje, když vidím, jak moji nejbližší hrají na dvě strany. Třeba mamka, mně řekne že jí vadí chování mého bratra, ale před ním dělá jakoby nic. Nebo se jí něco nelíbí, ale mně řekne, že to vadí tátovi. Jako aby ona nebyla ta špatná. Já tohle nesnáším, a pak prostě nevěřím nikomu nic. A poslední problém – když se na mě někdo přísně podívá, nebo když na mě někdo zvýší hlas, místo abych se bránila, tak se rozbrečím. Nedovedu se postavit ani vlastnímu bráchovi-když už se někdy potkáme u našich, neřekne mi nic pěkného. Jen do mě rýpe, teď je jeho oblíbené téma, abych šla do práce. Už stokrát jsem mu řekla že to je moje a manželova volba, že jsem doma, že radši budeme mít o něco míň peněz, ale zase máme aspoň teplo domova, navařeno, napečeno…Ale on si pořád mele svoje. Já se mu taky do života nepletu. Někdy bych mu chtěla vpálit, jakou má blbou ženu, která jen chlastá,lítá po nákupech, doma neuvaří ani neuklidí, kolikrát ani nespí doma, ale údajně u kamarádky, a brácha každý den chodí na oběd k našim rodičům. Jenže mu to nikdy neřeknu, protože mu nechci ublížit. Co mám dělat,abych se dovedla bránit, a dokázala zas lidem věřit?

1 Odpovědi
Radana Rovena Štěpánková Personál odpověděl před 1 rokem

Milá smutná, Doporučuji systematicky pracovat na sobě. Knihy /např. Osobní síla; miluj své živoť; Asertivita apod./ Najít si semináře osobního rozvoje, které vás budou bavit, můžete si najít i psychologa. Můžete se objednat na systematickou práci, mohu vás naučit, jak se sebou pracovat. Přeji vše dobré.

Potřebujete více pomoci?

Po internetu poskytuji všeobecné informace. Při osobní konzultaci jsou informace k Vaší osobě zcela konkrétní. Potřebujete-li dohovořit osobní konzultaci nebo online konzultaci s psychologem, neváhejte mne kontaktovat.

Vlastní dotaz

Vlastní dotaz můžete položit v mé online poradně. Přečtěte si přečtěte pár bodů, co tam uvádím ... ať máme podobná očekávání. Pokud chcete odpověď nebo konzultaci na míru, neváhejte mne kontaktovat.