anonym Personál zeptal se před 1 rokem

Dobrý den. Nějak přestávám rozumět svým rodičům, hlavně mamce. S mamkou jsme vždycky vycházely skvěle, a to pořád trvá, ale jen pokud jsme spolu samy. Když jsem u ní na návštěvě, nebo když spolu jdeme do města, ke kadeřnici, atd, skvěle si rozumíme, jako nejlepší kamarádky. Ale jak je v naší přítomnosti můj brácha, táta, tak je mamka jiná. Lehce arogantní, chladná, občas až protivná, když na ní mluvím, tak mě buď úplně ignoruje, nebo něco odkýve, a aniž bych domluvila, tak začne mluvit s někým dalším o úplně něčem jiném, a když se jí zeptám co jsem říkala, tak neví. Takže to pouští uchem hned ven. Když třeba všichni grilujeme, tak už radši jen sedím a mlčím, protože vím, že mě stejně nikdo neposlouchá. A pak se všichni diví, že vypadám nějak smutně. Nebo naši neumějí říct věci upřímně. Když jsme třeba měli jet všichni na výlet, a našim se nechtělo, tak ne aby řekli přímo, že se jim nechce. Oni se začali vymlouvat, že jim není dobře, nebo že je táta utahaný. Nebo jsem jednou chtěla jestli by mě zavezli do obchoďáku, a dostalo se mi odpovědi, že ne, že táta je už utahaný a není mu dobře. Ale chvíli potom šel na ryby. Nejsem blbá, a vidím když se jen trapně vymlouvají. Jednou jsem poprosila naši jestli by mi po cestě domů nezastavili v restauraci, že bych si koupila domů pizzu, měla jsem hrozný hlad. Bylo by zdržení cca 15 minut. Ale ne, prý je to zbytečnost, a táta je hrozně unavený, tak že se jede domů rovnou. Nebo nesnášejí svoji snachu, doma ji pořád pomlouvají (čemuž se nedivím, ona je vážně zlá), když je u nich na návštěvě a pak odejde, tak jsou z ní na infarkt, ale před ní vždycky dělají ťuťuňuňu, Lucinko sem, Lucinko tam,dávají jí i víc dárků k Vánocům a narozkám než mému manželovi. O dárky nejde, ale nechápu logiku jejich uvažování. Já našim pořád s něčím pomáhám, můj brácha na ně kašle, vždycky jen přijde když něco potřebuje, s něčím pomoct, půjčit peníze, chodí k našim každý den na oběd. Někdy si vezme jídlo i pro svou ženu. A když už se načne téma, že by našim taky mohl s něčím pomoct, tak to sice přiznají, ale zároveň se ho zastávají, že on je vlastně hrozný chudák, že má moc práce, a ženu na houby. A poslední problém – mamka je příšerně bojácná, ona se bojí úplně všeho. Když máme něco plánovat,třeba výlet, tak pořád říká že nemá cenu něco plánovat, že co když nám bude špatně, nebo co když nás bude něco bolet. Tohle říkala i při plánování mé svatby, do všeho chtěli mluvit, a nakonec ta svatba stála za houby, protože nic nebylo pořádně naplánované, a spoustu věcí považovali za zbytečnost kterou rozhodně nepotřebujeme. Dneska jsme byli na jedné akci venku, a začala se obloha lehce zatahovat, a ona hned vyděšená že z toho bude určitě bouřka, a déšť. Pak začal vítr, a ona měla téměř paniku, že se jí to nelíbí, že z toho něco bude, a koukala kam bysme se utíkali schovat. Nebo když jedeme autem, tátovi pořád mluví do řízení. Že jede moc rychle, nebo o kus dál na křižovatce zastaví auto, a mamka už piští ať táta dává pozor, že co když se ten druhý rozjede, a nebo co když vůbec nezastaví. Když v koloně ve vedlejším pruhu stojí kamion, to je teprv panika. Myslím že tím ale tátovi klidu nepřidá, spíš naopak. Je hrozný když s nima někam jedu a stokrát slyším pozor, bacha, co děláš, ty nekoukáš, atd. A pořád s tátou vedou žabomyší hádky. S mým mužem bysme v létě chtěli vzít na výlet moje rodiče, ale už zas vidím, že nebudou chtít jet s náma, že si radši každý vezmem svoje auto (nebo my pojedeme v jejich, s tím že celou dobu zas budem poslouchat jak mamka tátovi kecá do řízení). Přitom můj manžel řídí skvěle,ale mamka by asi nesnesla celou cestu sedět vzadu a nemít takový přehled. A na výletě poslouchat jak je co daleko, že je bolí nohy, tam že nejdou, a že támhle to ne, a támhleto že je zbytečný…Když se někdy zmíním proč jsme za celý život nejezdili víc na dovolenou nebo aspoň na výlety, tak mi řeknou že se jezdilo ( za mých 29 let 2x dovolená,když jsem byla hodně malá, a dva jednodenní výlety). A to prý stačilo, že není potřeba pořád někde lítat. Deset let si plánovali že pojedou na dovolenou, a vždycky z toho couvli. Až letos jsem jim pomohla vybrat a zarezervovat hotel, tak se nemůžou dočkat, ale prý kdybych je do toho nedokopala, byli by zas jen doma.A takhle bych mohla pokračovat do nekonečna. Naši se chovají jak protivní důchodci, přitom tátovi je 58, mamce 53. Už několik let slyším jen nářky, jak je vše bolí, jak jsou už staří, když řeknu že něco bolí mě, tak se mi dostane odpovědi, že to není možný, že mě nic ještě nemůže bolet když jsem mladá, ale oni že už jsou staří…Je to normální v jejich věku? Chtěla bych aby byli zas plní energie, a aby měli zas radost ze života…

1 Odpovědi
Radana Rovena Štěpánková Personál odpověděl před 1 rokem

Milá Smutná, je vidět, že vás to trápí. Vězte, že jediný člověk, kterého můžeme nějak ovlivnit jsme my sami – ty ostatní jen když se našemu vlivu otevřou a je to jejich zodpovědnost. Takže by bylo vhodné propustit své obavy o rodiče, uzdravit své bolesti… a jim popřít cestu, kterou si vybírají. Bohužel takové vnímání dětí – syn je chudák… to se děje v nejedné rodině… Bylo by to vhodné na spolupráci – můžete se objednat… A držím palce

Potřebujete více pomoci?

Po internetu poskytuji všeobecné informace. Při osobní konzultaci jsou informace k Vaší osobě zcela konkrétní. Potřebujete-li dohovořit osobní konzultaci nebo online konzultaci s psychologem, neváhejte mne kontaktovat.

Vlastní dotaz

Vlastní dotaz můžete položit v mé online poradně. Přečtěte si přečtěte pár bodů, co tam uvádím ... ať máme podobná očekávání. Pokud chcete odpověď nebo konzultaci na míru, neváhejte mne kontaktovat.