Starší dotaz #5823

Dobrý den. O miminko jsem se pokoušela 10 let, s manželem 6 let. Už jsem ztrácela naději, ale v srpnu se stal zázrak, a já otěhotněla. Byli jsme všichni ohromně šťastní, a když se těhotenství potvrdilo z krve, už jsme si začali plánovat, co všechno budeme muset nakoupit, hrozně jsem se na miminko těšila. Jenže minulý týden ve středu jsem měla jít k doktorce na ultrazvuk. Těšila jsem se, že si odnesu první fotku svého miminka, ale doktorka mi řekla, že se jedná o mimoděložní těhotenství, a vzhledem k tomu, že jsem byla v půlce 7.týdne, musela jsem okamžitě do nemocnice na operaci. V nemocnici mi dělali ještě ultrazvuk aby oni to potvrdili, že se jedná o těhotenství ve vejcovodu. Po celou dobu ultrazvuku jsem nad sebou měla velkou obrazovku, kde jsem všechno viděla. Viděla jsem své miminko, které už mělo hlavičku, náznaky očí a nosu, náznaky ručiček, a hlavně mu bouchalo srdíčko. Doktor se sestrou to ještě dobu rozebírali, měřili si miminko jak je velké, dobu koukali jak mu bouchá srdíčko, ještě říkali že je to zvláštní, že miminko roste tak jak má, že žije, a je hodně vitální, životaschopné. A bylo jim jedno, jak já se můžu cítit. Operaci ten den mi zamítli s tím, že mají moc pacientů, a že teda druhý den ráno. Další den ráno mi řekli, že půjdu na řadu až jako předposlední odpoledne. Jenže jsem začala během dopoledne krvácet, měla jsem bolesti, a začala jsem kolabovat. Tak najednou byly fofry na sál. Cestu na sál si pamatuju jako ve snu, ještě vím, že když mi na sále chtěli napíchnout žílu, nadávali že mi začínají žíly kolabovat. V tom jsem upadla do sladkého bezvědomí. Byla jsem odoperovaná, v sobotu mě na moje přání pustili domů. Jenže co jsem doma, vůbec to psychicky nedávám. Pořád jen brečím, mám děsivé sny, pořád mám před očima to miminko. Kdybych ho aspoň neviděla, nebo kdyby bylo nevyvinuté, mrtvé, možná bych to snášela líp. Jenže mám výčitky, že bylo živé, a já ho zabila tím, že jsem šla na operaci. I když vím, že by stejně nepřežilo, a já bych umřela. Napadají mě myšlenky, že jsem měla na tom sále umřít. Byla bych teď aspoň se svým vymodleným miminkem. Beru uklidňováky, každý říká že to bude zas dobré, ale není nic horšího, než když člověku umře miminko. Jak se mám dát dohromady? Kdybych se nebála, šla bych si něco udělat. Moje miminko mi hrozně chybí.