Dobrý den, obrací se na Vás kvůli problému ve vztahu s mojí matkou. Je mi 27 let, jsem v sedmém měsící těhotenství a jsem vdaná. Mám také staršího bratra (31 let), který se před rokem a půl odstěhoval doslova na druhý konec republiky (bydlí 400 km od města, kde žiju já i matka). Dříve jsme s matkou takové problémy neměly, ale mám pocit, že se vše zhoršilo, když jsem otěhotněla. Moje matka je přecitlivělá a vztahovačná, pořád mi něco vnucuje a já jí neumím říct ne. Vlastně jsem jí nikdy neuměla odporovat. Kromě krátkého období vzdoru v pubertě, kdy jsme spolu bojovaly, jsem jí nikdy neodporovala. Máma byla vždycky přecitlivělá. Když jsem jí před čtyřmi lety oznámila, že se chci od rodičů odstěhovat, (v té době docházela na chemoterapie po prodělané rakovině střeva) začala brečet, že zůstane úplně sama a že se na ní všichni vykašlou. Přitom má fajn manžela. Můj táta je hrozně hodný chlap, akorát je podpantoflák, nemá svůj názor, jeho život se točí kolem mámy. Stěhování jsem kvůli ní dlouho odkládala, ale nakonec jsem se k tomu odhodlala, když skončila s chemoterapiemi a celkem to i skousla. Pak bylo všechno docela v klidu. Máma si zvykla, že se vídáme cca jednou týdně a všem nám to vyhovovalo. Zlom nastal nedávno, chvíli po tom, co jsem jim oznámila, že jsem těhotná. To bylo někdy v srpnu. Máma jako by se zbláznila. Začala vyžadovat častější návštěvy minimálně dvakrát týdně a teď to začala zvyšovat na třikrát týdně a já pokud nemám vhodnou výmluvu, neumím jí říct ne. Nemám sílu se před ní pořád obhajovat a vysvětlovat, že mám přece právo na svůj život. Přesto, že se intenzita našich návštěv zvýšila, matka často jen tak mimo řečí utrousí nějakou poznámku o tom, že si mě vůbec neužije. Snažím se na to většinou nereagovat. Někdy mám pocit, že by byla nejradši, kdybych se k nim zpět nastěhovala. Když mě minule zvali na oběd, řekli mi, že mám přijít hned ráno, až se vzbudím. Ohradila jsem se, že by si měli všimnout, že u nich už nebydlím a že mám svou domácnost. Potom mě zvali na oběd i další den, řekla jsem, že nepřijdu a matka se mě na to zeptala asi třikrát. Když dostala třikrát zamítavou odpověď, řekla, že to teda ještě probereme později. Moje „ne“ vůbec nebrala jako odpověď. Mám pocit, že jí můj názor ani nezajímá a nechce slyšet nic, co se jí nehodí. Máma chce hledat jiné zaměstnání, protože ze současné práce je vystresovaná. Když jsme to probíraly, řekla jsem jí, že má poměrně vysoké nároky na to, co by chtěla dělat. Moje máma si totiž chce najít místo, kde bude v kanceláři sama nebo jen v malém kolektivu, nebude muset komunikovat s veřejností a bude domů chodit s čistou hlavou (přitom neumí jazyky a má problémy zvládat i MS Word). Taková místa na stromech nerostou. Rozbrečela se a řekla mi, že si myslím, že je líná a chce se jen zašívat. V září jsem pro své budoucí dítě pořídila vaničku na koupání, za 200 Kč, krásnou s obrázky. Řekla jsem to mámě a ona mi udělala hysterickou scénu, že mi přece říkala, že vaničku má doma ještě po mě a proč jsem si tedy koupila jinou. Snažila jsem se jí vysvětlit, že se přece nemůže na mě zlobit, když chci svému dítěti pořídit něco nového a hezkého, obzvlášť pokud je to položka za pár korun. „Takže jako moje vanička je stará a hnusná? No tak tohle nepochopím. Asi teda máte peněz dost, když takhle rozhazujete. Tak tvému bráchovi se určitě bude časem hodit. No Michale chápeš to?“, otočila se na tátu a táta mlčel. Vnucovala mi pak ještě lahvičku pro mimino. Řekla jsem jí, že jí nechci, svedla jsem to na to, že nechci skleněnou, že si koupím plastovou. „A proč jí nechceš? Tahle je nepoužitá, dostala jsem jí, když jsi byla malá. Jen si jí vem“. Takže jsem nakonec radši souhlasila, abych se vyhnula dalším výčitkám. A souhlasila jsem i se spoustou jiných věcí, které bych si jinak nevzala. Stejné to bylo i s náušnicemi pro malou. Přiběhla a oznámila mi, že se rozhodla, že naušnice, které jsou po mně, dostane její první vnučka a ať teda tchýně ani manžel žádné nekupují. A mě ani nenapadlo nesouhlasit. A takové situace zažívám pořád. Hádáme se kvůli ní s manželem. Už se mu i bojím říct, že nás máma zase pozvala na oběd/na kafe nebo kamkoliv jinam. Tvrdí, že bych se měla naučit jí odmítnout a že by se měla léčit, že je na mě závislá a akorát odnášíme to, že můj bratr žije tak daleko a jezdí za nimi cca jednou za 2-3 měsíce. Částečně má asi pravdu, protože matka se pořád bráchy ptá, jestli se někdy hodlá vrátit. On s tím ale nepočítá. Odstěhoval se za prací a jeho práce je tam, ne u nás. Všimli jsme si s manželem také, že když s našimi sedíme a povídáme si a s mámou zrovna nikdo nemluví, obvykle kouká „do blba“. Má takový nepřítomný a prázdný pohled. A stává se to pokaždé, když se vidíme. Manžel tvrdí, že máma je duševně nemocná a že ten pohled není v pořádku. Já nevím, co si o tom myslet. Mám svou mámu ráda, ve všem se mi vždycky snaží pomoct a vyjít vstříc a pokaždé, když jí s něčím odmítnu, mám pak výčitky svědomí. Každá společná konverzace s mámou dříve nebo později zahrnuje otázku „přijdete o víkendu?“ nebo „co kdybych se v úterý zastavila u tebe?“. A já vždy souhlasím nebo řeknu, že ještě nevím a celou noc pak nespím a přemýšlím nad tím, jak se z toho vykroutit a zároveň přemýšlím nad tím, jestli nejsem nevděčná, když máma dělá všechno jen proto, že mě má ráda. Nechci jí ubližovat odmítáním, ale nejsem ani spokojená s tím, že se vším automaticky souhlasím, protože to nabourává i moje manželství. S rodiči už se nevídám, protože bych chtěla, ale protože nechci poslouchat výčitky. Kolikrát už si ani nemáme co říct a jen sedíme a koukáme na televizi. Ale mámě to asi stačí, protože má svojí holčičku u sebe… Jsem z toho někdy už tak vystresovaná, že jsem dokonce minule v hádce a v záchvatu pláče manželovi řekla, že mám pocit, že mě nutí, abych si vybrala mezi ním a svojí matkou a že by bylo snad lepší, kdyby se malá ani nenarodila, protože před těhotenstvím bylo všechno celkem v pořádku. Zíral na mě, jak něco takového vůbec můžu říct a já se lekla sama sebe. Místo, aby se těšila na miminko, tak často nespím a přemýšlím o tom, jestli se mnou máma manipuluje nebo jestli se mnou náhodou nemanipuluje manžel nebo jestli jsem já mimo. Nevím, jestli je něco špatně se mnou a mám si najít terapeuta já nebo jestli ho doporučit mámě. Ale když ho doporučím jí, přesně vím, co se stane. Urazí se, jako vždycky, když člověk řekne něco, co jí není po chuti.
Milá Sam, ajaj… nenechte si zničit manželství… Bohužel to působí tak, že budete muset projevit separační tvrdost. Není možné, aby vás máma ovládala, vlastnila. Toto je váš problém: "Mám svou mámu ráda, ve všem se mi vždycky snaží pomoct a vyjít vstříc a pokaždé, když jí s něčím odmítnu, mám pak výčitky svědomí." Je třeba to přeformulovat na to: "Mami, děkuji za život i vychování. Abych užila své dospělosti, musím se vzdálit. Důvěřuji, že život jsi mi dala ke svobodě, nikoliv k otroctví. Důvěřuji, že k tvé dospělé důstojnosti patří nést svou dospělou samostatnost – osud. Tvé pocity nejsou moje zodpovědnost. Nejsem zodpovědná za tvé štěstí, proto se vzdálím. Můžeš vyhledat odbornou pomoc, ale i když to neuděláš, respektuji tvou volbu, utápět se v žalu a bolu…" Pokud s tím máte potíž – ojednejte se.
Potřebujete více pomoci?
Po internetu poskytuji všeobecné informace. Při osobní konzultaci jsou informace k Vaší osobě zcela konkrétní. Potřebujete-li dohovořit osobní konzultaci nebo online konzultaci s psychologem, neváhejte mne kontaktovat.
Vlastní dotaz
Vlastní dotaz můžete položit v mé online poradně. Přečtěte si přečtěte pár bodů, co tam uvádím ... ať máme podobná očekávání. Pokud chcete odpověď nebo konzultaci na míru, neváhejte mne kontaktovat.
Online semináře a lekce
Nově v nabídce naleznete online semináře - unikátní multimediální lekce, naprosto konkrétní návody a inspirace.