Starší dotaz #5903

Dobrý den, nejmenuji se Klára. Před třemi a půl měsíci jsem skoncila s tvrdyma drogama (snupala jsem rok). Snažím se už nerezat (rezala jsem se dva roky). A z bulimie pres drogama zpusobenou podvahu jsem se dostala na normální váhu která mně osobně je velice nepříjemná. Vzhledem k tomu že jsem měla 39 a teď mám 50.. měřím 159cm. Je mi 18. Co dodat.. nic mě nebaví, nic nechci. Nechci žít ale nedokážu se zabít. Chci se konečně mít dobře. Nebaví mě zachvaty uzkosti, bolesti hlavy, vztek že mlátim do zdi, smutek že probrecim noc a nemuzu dychat a samota taková, že spím s náhodnými staršími muži (ne, nemám žádné otcovske komplexy). Timhle nemůžu nikoho zatezovat. Nemám to komu říct a ani o tom nechci mluvit a na psychiatrii nepujdu. Pokud to nestačí tak bych mohla zmínit ducha v pokoji. Ano mám v pokoji ducha, neřeknu Vám její jméno ale občas ji vidím, občas dokonce něco řekne a už mě prestala v noci škrtit, za což jsem docela ráda, nebylo to příjemný. Tak zpátky k věci. Bolest…Osamění…Smutek…Bezmoc……. SEBELÍTOST, tak je to. Jenom se pořád lituju. Už nemám kamarády. Mám pejska mimochodem, pořídila jsem si štěně. Miluju ji. Ale nedokážu se ji věnovat. Ona prožívá všechno se mnou, a tak se jí vyhýbám. Co na to říct… Nemám nikoho. Nemám ani sebe. Nemám nic. Co mi zbývá je smířit se se svoji prapodivnou mizernou existenci a držet hubu a krok…..Jenomže mě to takhle nebaví. Chci aby mě přejelo auto, ale nechci si lehat na silnici. Chci spadnout z balkonu, ale nechci skocit. Chci konec, ale nechci to ukončit!!!%@/#%@! Nechci už ubližovat okolí. Pomoc pomoc pomoc… už to nejde vydržet.