Starší dotaz #646

Dobry vecer, jako vsichni tady – vim, ze mam problem. Mam od detstvi spatny vztah s otcem, kdy jsme videli vse, co jsme videt nemeli, jako deti. Pak doslo k tomu, ze jsem musela odejit a postavit se na vlastni nohy. Od te doby se snazim byt dospela, realisticka, mit v sobe neco tvrdeho, aby na me clovek nepoznal tu krehkou dusi, ktera byva vetsinou vyuzivana. Moje mama je skvela zenska, ale diky ni a obetavemu vztahu k otci, mam v sobe zafixovan pocit neustaleho obetovani se, ktery mi znemoznuje jednat racionalne ve vztazich a k lidem, kteri treba jen "neco banalniho potrebuji" i pres to, ze jsou jen lenivi si pomoci sami. Ve vztahu k chlapum jsem vetsinou odmerena, bojim se dalsiho citovyho zklamani, pak kdyz se zamiluju, uvedomim si pozde, ze ten clovek se mnou jen zameta…vetsinou v dobe, kdy uz jsem ta, co se ve vztahu obetuje. Ted jsem na dne, premyslim o tom, co bylo v detstvi, vsechno ve me zanechava strasny jizvy, vsechno se mi vraci. Mam vztah, ktery se nepodoba ani kamaradstvi, jen necemu, co mi dela a zpusobuje bolest…ted se musim do toho rozhodnout, co s praci, mam skvele misto, skvele placene, jen v ni travim hodne casu…nezbyva mi cas pak na nic, jen o vikendu, kdy jedu domu, a kolotoc je tady znova. Prosim, pokud mate nejake reseni, jak mi pomoci, budu vam velice vdecna. dekuju, geeni