Starší dotaz #683

Dobrý den, se svým nynějším přítelem chodím 6 měsíců. Na začátku se zdálo vše ideální, je velice pozorný, chytrý, věrný, máme podobné okruhy zájmů a má mě tolik rád, že kdyby mohl, dýchal by za mě, plánuje společnou budoucnost. Po těch 6 měsících se ale vždy po společně stráveném víkendu cítím vyčerpaná. Dlouho jsem uvažovala, proč tomu tak je, když je hodný, máme společné zájmy a vůbec jsme velice podobného založení (tak trochu intelektuální)- jsme přece na začátku a to by měla být ta nejšťastnější fáze vztahu. Jenže přítel je velký perfekcionalista a plánovač- neustále hlídá, aby vše bylo ideální a pořád ve všem (i maličkostech) dumá nad nejlepším řešením, navíc je hodně nerozhodný, takže zcela běžná situace se díky těmto faktorům většinou vyhrotí do neočekávaných výšin. Dalším velkým mínusem je jeho pesimismus, od každé situace očekává to nejhorší řešení, je katastrofik a co hůř, většinou i od každého člověka kolem očekává to nejhorší- bohužel díky tomu, že se moc nesměje, na každého má přehnané nároky a ke každému je nedůvěřivý, lidé k němu tak opravdu nejsou vřelí a jeho očekávání se vlastně plní. Ale dle mého názoru si sám "nastavuje zrcadlo". Jsem už unavená z toho, jak mi vždycky, když jsme spolu, vypráví, kdo mu kdy a kde ublížil. Upřímně řečeno, nevím, jestli je to vůbec možné, ale mám pocit, jako by mi odebíral energii. Když ode mě odjíží, jen září (vždy říká, jak je mu se mnou dobře) a já se sotva ploužím,… Když jsem se mu snažila citlivě nadhodit, že to není v pořádku, že proto není šťastný a velice málo se směje, řešení návštěvou u psychologa odmítl. Mám pocit, že o své labilitě trošku ví a bojí se, co by mu psycholog řekl, namítal mi, "že se mu přece nemůže úplně svěřovat, že to prostě nejde některé pocity říkat". Já se obecně snažím být pozitivně naladěná. Je to 7 let, co jsem se vyléčila z mentální bulimie a díky této nemoci se snažím dívat na svět optimisticky a vnímat především to hezké, abych byla co nejvíc v pohodě a vyhnula se tak možnému návratu nemoci. Tu jsem si totiž kdysi zapříčinila právě svým perfekcionalismem a pesimismem a to už nechci nikdy opakovat!!! Prosím o radu, zda vůbec má cenu náš vztah zachraňovat. Mám přítele ráda, je hodný, vím, že jsem pro něj tím nejcennějším a těžko budu hledat někoho, kdo to se mnou bude myslet vztahově tak vážně, ale bojím se, že mě jeho pesimismus stahne do depresí a vrátí se mé dřívější obtíže. Mysím, že nemám energii na to, abych neustále někoho dotovala, ale když mně je zle, on mě nedokáže rozesmát. A myslím, že pokud bych s ním nemohla počítat do života, nemá cenu mu dávat naděje vztahem a ztrácet tak čas nás obou… Děkuji za odpověď