Starší dotaz #691

Dobrý den, potřebovala bych poradit v situaci, která je pro mne velice težká a staví mne do pozice, které se říká "být mezi mlýnskými kameny". Je mi 35 let, mám dva syny 7a 10 let. Vdávala jsem se v 19 letech, prvního syna jsem měla když mi bylo 24 let. Během tohoto manželství jsme se i s mou matkou přestěhovali z bytu do domku. Matka na dům finančně přispěla a vlastní jeho jednu třetinu. Manžel o mne ztratil zájem, byla jsem velice osamnělá a s touto situací se těžko vyrovnávala, dokonce jsem kvůli úzkostné poruše musela vyhledat psychiatra. Manželství skončilo rozchodem, našla jsem si nového partnera. Po roce známosti se k nám nastěhoval. Nový partner se již 3/4 roku léčí na psychiatrii z těžkých depresí, dokonce je i s touto diagnózou po celou dobu v pracovní nechopnosti. V domě kde bydlíme s mými dětmi s námi bydlí i moje matka, která je invalidní, avšak plně samostatná, dokonce mi s domácností pomáhá. Dá se však očekávat, že mou pomoc v budoucnu bude potřebovat. Máme v přízemí společnou kuchyni a obývák, v podkroví samostatné prostory. Vždy jsem si s matkou velmi rozumněla. Když mi bylo 7 zemřel otec a matka mne a o 9 let starší sestrusestru vychovávala sama. Sestra se od nás brzy odstěhovala a založila vlastní rodinu, takže jsem s matkou vyrůstala sama. Měla jsem krásné dětsví a mamince jsem velmi vděčná, jak při svém handicapu všechno zvládla. Vždy jsme si byli velmi blízké, se vším jsem se jí svěřovala. V době rozchodu s prvním manželem mi byla velkou, nejen psychickou podporou. S novým partnerem, s mými dětmi a jeho synem ( on má syna 13 a dceru 17 let) a mou matkou jsme byli v létě dokonce na dovolené. S matkou jsme v denním těsném kontaktu. Vaří pro děti v pracovní dny, pere a žehlí pro všechny. Ale z vlastního rozhodnutí s odůvodněním, že aby si připadala užitečná. Často mi ale pak při nějakých drobných nedorozumněních, které přibývají, předhazuje co vše pro mne udělala a dělá. Raději bych vše převzala na sebe, ale matka by to brala jako útok na svou osobu. Navíc matka po nás vyžaduje, abychom se s ní večer dívali na televizi a "dělali jí společnost", protože je odtržená od lidí a nechce být stále sama. Což samozřejmě není, vzhledem ke společným prostorám, díky konatktům se sousedy, které považuje za přátele, díky navštěvám mě sestry atd. Večery s ní trávíme, i když ne každý. Já si pak připadám provinilá, protože matka se cítí dotčená a ublížená a svou rozmrzelost dává najevo. Snažím se zajistit její pohodu, především psychickou, aby se necítila osamělá, odstrčená…, ale je to čím dál tím těžší a já se z toho cítím čím dál hůř. Děti mého nového partnera k nám jezdí na víkendy, všichni si dohromady rozumíme. Problém nastal nyní, kdy partnerovi děti projevily velký zájem bydlet s námi. Bývalá manželka mého partnera situaci po rozchodu naoprosto nezvládla a k dětem se nechová dobře. Dokonce paní doktorka z psychiatrie, ke které přítel dochází, je názoru, že by bylo dobré, aby děti byly s otcem. Moje matka zaslechla z telefonického rozhovoru mého partnera s dětmi, že by se k nám rádi nastěhovali. O místo nejde s tím není problém, máme ho dost. Jdeč o to, že moje matka je naprosto proti a aargumentuje tím, že toho na mě bude moc, že to nezvládnu apod. Přitom jeho děti nejsou úplně malé, s ledasčím pomůžou. Jsem si vědoma toho, že by to byl nápor, ale nemám pocit, že bych to nezvládla. Jde samozřejmě o matku. Říká mi, že jestli ji mám ráda, nemůžu jí to udělat, že už potřebuje svůj klid..atd. Zkrátka je proti. Já ale přece nemůžu partnerovi říct, že má odmítnout svoje děti, já bych to v jeho situaci taky neudělala. Navíc je mám ráda a rozumíme si. Jde o to, že matka na mne psychicky tlačí, že pokud u nás děti budou, tak ji zklamu, že ode mne očekávala ve stáří péči, že pokud u nás budou děti, ona půjde do penzionu…… Absolutně si nevím rady, co mám dělat. MAtku opustit, ani zklamat nechci. NA druhou stranu, bych ráda přijala partnerovi děti, s kterými mám dobré vztahy já i moje děti. Poraďte mi prosím, co dělat…