Starší dotaz #734

Dobrý den, mám takový problém. Žiji s mým přítelem (38) 6 měsíců. Byl ještě v rozvodovém řízení a toto manželství bylo ukončeno až letos v únoru a to ze strany jeho manželky.Našla si jiného a on to velice špatně nesl. Vše jsme prožívali dohromady a já jsem se snažila být jeho velkou oporou. Myslím, že jsme to přežili bez újmy na zdraví a konečně jsme si začali "užívat"! Měli jsme štěstí i v tom, že můj syn (13) a obě dcery mého přítele (8,10) si padly do oka.Stala se z nás velká rodina. Od první chvíle můj přítel věděl, že bych chtěla ještě jedno dítě, protože mám už trochu odrostlého syna. Chtěla jsem, aby věděl vše na férovku. A ono to přišlo. Jsem těhotná 8 týdnů. Každopádně vzhledem k mému věku (je mi 37 let) a k mému současnému "štěstí", si miminko chci samozřejmě nechat. Problém je v tom, že můj přítel ne. Nevím, jak na něj. Vyzkoušela jsem téměř vše. Má své dvě děti a další dítě nechce. Jako otec je skvělý. Má bezvadný přístup ke všem našim dětem! A i samořejmě ke mě! Je starostlivý a hrozně hodný! Každopádně toto je již na cestě. Přijde mu to strašně brzy, po 6 měsících. Jsem toho názoru, že kdyby nechtěl, měl pro to přeci něco dělat a nejen se spoléhat na plodné a neplodné dny! Tak dennodenně toto řešíme. Chtěl by, abych šla na potrat. To přeci nemůžu!!! On a i to miminko je jediné pozitivum za poslední dobu, které mi přišlo! Jsem z toho velmi unavená a zdrcená. Toužila jsem v tomto vyšším věku si to užít, ale nijak zvlášť si to neužívám. Snažím se být v klidu, ale moc mi to nejde. Myšlenkami jsem stále u tohoto každodenního rozhovoru. Nevím, jak se zachovat, nevím, jak s ním mluvit, nevím, co dál. Práci nemám a neseženu, jsem těhotná a můj přítel dítě NECHCE! Já ano! Miluji ho a je mi s ním skutečně dobře. Nechci o něj přijít. A dle našich rozhovorů cítí on to samé. Ale co teď? Kde najít kompromis? Krev přeci není voda! Nedokáže mě pochopit a já nedokážu pochopit jeho. V tomto na sebe stále narážíme, jinak nemáme ve vztahu jeden jediný problém. Pouze tento s názvem "naše dítě"! Proto píši Vám paní Malá, protože jste něco takového také prožila. Vím, že každá rada je drahá, ale svého prvního syna jsem vychovávala také sama od jeho 2 let a je těžké něco takového prožívat znovu. Vím, do čeho jdu a miminka se nevzdám! Ale jak ho přimět, aby mě pochopil a začal cítit, to samé co já. Řekl mi, že to musí cítit uvnitř a že teď vůbec nic necítí a bojí se, že to nepřijde. To se mu u předchozích dvou dětí nestalo. Už se bojím každého rozhovoru, který na toto téma on začne. Děkuji mockrát za odpověď.