Starší dotaz #743

Dobrý den, Chtěla bych vás poprosit o radu. Dřív jsem byla hodně stydlivá a měla hrozně nízké sebevědomí. Myslím si, že jsem to dokázala řešit a teď už to o mně úplně neplatí a opravdu tomu jsem hrozně ráda a vím, že takhle jsem šťastná…ALE…nedávno jsem přišla na to, že důvodem mých problémů se sebevědomím můžou být vztahy v mé rodině a nevím si rady, jak to řešit…Abych tak trochu nastínila situaci…Nedávno mi bylo 18, chodím na ekonomku a opravdu někdy potřebuji být sama a mít klid na učení do školy, protože toho teď je opravdu hodně…jenomže mám společný pokoj se svou mladší sestrou, která tolik času nad učením zatím trávit nemusí, a tak je věčně na počítači, kde si přes skype pořád s někým povídá. Opravdu mě to ruší a všechno mi pak trvá ještě déle. Vždycky se snažím ji na to nějak upozornit a vysvětlit jí, že opravdu potřebuju klid. Jenomže sestra je teď akorát v pubertě a není to s ní zrovna jednoduchý. Tak mi nezbyde než jít za našima, aby ji teda nějakým způsobem dostali z pokoje…oni mi vyjdou vstřic, chápou, že potřebuju mít aspoň chvíli klidu…ALE vždycky se to neobejde bez hrozný scény, kdy se táta na ségru opravdu rozzlobí a naštve, takže je zase na další chvíli po klidu… vím, že takhle to dál nejde… tak je teda na chvíli klid, ale mě to tak vždycky psychicky vyčerpá, že stejně nejsem schopná v klidu a bez nervů se něco naučit…nevím, co s tím mám dělat, náš pokoj je opravdu malý a opravdu mi chybí soukromí…když nemám náladu a chtěla bych být chvíli sama, tak to prostě taky nejde. Taky jsem už dospělá. Neměli by mít dospělí lidé nárok na soukromí? Našim jsem to už tolikrát takhle řekla, ale oni to nijak neřeší, protože na to nemají peníze. Dále jsem nedávno přišla na to, že je někde mezi námi hrozná chyba. Mám rodiče i sestru ráda, ale hrozně jsme se všichni od sebe vzdálili…Uvědomila jsem si to na rodinné oslavě mých osmnáctých narozenin, šli jsme si sednout do restaurace a já jsem si najednou uvědomila, že místo abych se s nimi cítila dobře, tak je tomu spíš naopak …nevěděla jsem, o čem se s nimi mám tak nějak bavit…samozřejmě, že se o něčem mluvilo, ale jenom tak nějak, aby se neřeklo (takhle mi to připadlo). Taťka se snažil, to musím uznat, ale mamka do sebe rychle naházela jídlo a už se těšila domů, až si lehne do postele (dokázala bych to pochopit, ale takhle je to s ní vždycky a proč by se teda aspoň jednou na moje narozeniny nemohla překonat?). Začalo mi to v tu chvíli být tak líto, že jsem musela odejít na záchod, abych se vybrečela. Já nevím…prostě jsem si to představovala jinak…myslela jsem, že bychom si mohli aspoň jednou takhle dohromady popovídat, ale nešlo to. Vím, že mě naši mají rádi, ale někdy v takových chvílích o tom vážně pochybuju a to mě hrozně sráží. Mohla byste mi nějak poradit? Opravdu jsem se do toho sama zamotala a potřebovala bych na to názor někoho, kdo to dokáže posoudit z nadhledu. Taky vím, že si tenhle problém musím vyřešit, abych mohla jít „dál“. Koukám že jsem toho tady na vás vychrlila opravdu hodně.J