Starší dotaz #77

Dobrý den, jsem strašně nešťastná. Tedy abych uvedla věci na pravou míru. Je mi 30 let, jsem šťastně vdaná, mám 6ti letou dcerku a začátkem dubna se nám narodí druhé děťátko. Malá bude mít brášku. To vše je jako z pohádky, doma převládá, láska, harmonie, porozumění. Nikdy jsem si tak krásný vztah nedokázala představit. Zle v mém životě mi způsobuje má matka, která mi od malička vyčítá, že jsem se narodila a že mě měla zabýt v postýlce. A slýchávala jsem jen samé drasťárny, které se ani ve filmech nevyskytují. Když jsem se vdávala odmítla nám jít na svatbu a pak nám dodatečně popřála, že se stejně postará aby jsme se rozešli. Když jsme ohlásili, že budeme mít druhé dítě, vynadala mi, proč dítě proč nám nestačí koně co chováme. (máme pár krásných ARABSKÝCH PLNOKREVNÍKŮ a pro děti poníčka a máme rádi přírodu, vše co k ní patří a vyjížďky na konících jsou krásné i pro děti) Nepodívala se ani ne fotografii z ultrazvuku, na kterou jsme byli pyšní. Bylo nám jedno jestli bude miminko děvčátko, nebo chlapeček, ale od začátku jsem cítila, že to bude chlapeček. A manžel by měl s kým běhat po pozemcích jsem si říkala. Matka nám pořád tvrdila, že to bude holčička (jako by to bylo neco špatného) a k vánocům nám koupila sadu osušek pro miminko, což mě překvapilo, že by jí to konečně začalo zajímat? Ne jen tím přišla provokovat, že mít syna nikdy nemůžeme. A Když se dozvěděla, že miminkobude skutečně chapeček, všichni nám ho moc přáli a jen ona se začala před lidmi z práce rozčilovat co to má být. To měla být holka a že nám ho nepřeje. No bylo mi dost trapně před tolika diváky. Poprvé jí takovou viděli, vždycky si hrála na to jak je vše super. A beze svědků bylo vždy ouvej. Tak když nás prozatím nerozeštvala, začala povídat naší dcerce nesmysli. Až se prej miminko narodí, tak už jí prý nebudeme chtít a zůstane sama a pak si ji babička vezme k sobě. Malá přišla s brekem domů a vše mi řekla, popovídali jsme si o tom a malá se na miminko moc těší jako dřív. Já už nevím, co mám dělat, ať se snažím jakkoliv, je to stejné a dokonce bych řekla, že se to stupňuje. Malá tam odmítá chodit a proto jí nenutím. Byla jsem jednou svědkem toho, jak na ní křičela,že už k ní nesmí a nechce malou nikdy vidět, nepotřebuje jí. Vzala jsem malou domů a vysvětlila babičce, že si může sama zato, že k ní mani malá teď nechce chodit. Je to chytrá holčička a kde se necítí dobře nechce tam být. Mám ještě starší sestru, to je ještě horší kopie matky. To už by bylo na dlouhé povídání. Jen obdivuji svého manžela, jak ochotně to všechno snáší se mnou. Být to někdo jimý, už bysme se zozešli.