Starší dotaz #865

Dobrý den, minulý týden jsem (23) se po více než roce rozešel s přítelkyní (22). Téměř rok jsme spolu bydleli. Poslední měsíce nás sužovaly časté hádky. Situace se ale nezlepšovala, ani se nezdálo že by se zlepšit měla. Přestal jsem věřit, že to bude znovu "ideální", i když pár podobných dní bylo. Lucku mám stále rád a vztah měl své chyby (zmíněné hádky, častá neporozumění, odlišné představy o volném čase), ale celkově byl docela fajn. Jsem podivín, pracuji hlavou a občas nezvládám běžné činosti typu domácí práce a tak se o mne Lucka do velké míry starala, navíc i v posteli vše fungovalo jak má. Ztráta horizontu, kam by měl vztah směřovat se mi však zdá klíčová. Ztrácel jsem motivaci investovat příliš a často mě mrzelo, že čas nevěnuji jiným věcem. Podobně jsem situaci popsal i Lucce, na problémech, které se nezdály řešitelné jsme se shodli. Na rozchodu jen částečně. Dnes se věc má tak, že mi sice chybí a bojím se o ni, ale přímo utrpení necítím. Lucka, zdá se, ano a dává mi to najevo. Kontakty jsme spolu nikdy zpřetrhat nechtěly, ale teď mám strach že to tak dopadne. Mluví o sebevraždě, nemůže spát, jíst a nechápe, že na tom nejsem stejně. Také mi vyčítá, že jsem neřekl jasné slovo a jen popsal jak na mě situace působí a co je podle mě nejlepší řešení. Kdybych řekl prostě jen něco typu "Je konec, kašlu na Tebe." mohla být situace jiná? Snažím se s ní mluvit a být jí v rámci možností oporou, ale jen s malými úspěchy. Podobnou situaci jsem zažil už před dvěma lety, při minulém rozchodu. Něco dělám špatně. Svýmy kroky si nejsem jistý, mám o Lucku strach a jsem připraven jí pomoct. Co bych měl dělat? Děkuji, Pavel