Starší dotaz #905

Dobré ráno, Před asi 10 lety jsem vyženil syna, teď mu je 16 let. Vždycky jsem se k němu snažil chovat jako ke svému a byl na něho asi poměrně přísný. Bohužel jsem prudší povahy, snadno se rozčílím, ale nikdy jsem ho nebil. Manželka k němu byla dle mého až příliš tolerantní, ale zároveň vyžaduje od něho (a vlastně i ode mne) to, aby bylo po jejím a to docela často. Pokud není, přesvedčuje nás oba tak dlouho, až povolíme. V poslední době máme s klukem problém – začal navštěvovat náboženskou sektu a tam jim (podle našeho s manželkou skutečně společného názoru) docela úspěšně vymývají mozek. Přestal s námi komunikovat, začal být tajnůstkářský, buď nám řekne stěží půlku, nebo nám také (občas) lže. Celý den sedí u počítače a obvykle většinu času tráví dopisováním si s někým, ale nevíme nikdy s kým. Jediné, co víme, že s nikým, s kým si mailoval ještě tak před půl rokem. Dnes (vlastně už včera) synovi manželka připravila večeři. Ten seděl (téměř bez přestávky) od rána u počítače. Vyzvala ho, aby se šel najíst. Nazlobeně odmítl. Manželka se ho zeptala, s kým si píše. "S nikým!" "Proč mi lžeš? S kým si píšeš?" "Co ti je po tom!" Vložil jsem se do toho a důrazně mu připomněl jídlo. Slíbil, že do 10 minut přijde. Opravdu přišel, ale místo jídla začal prsty oďubovat sotva milimetrové kousíčky. Dostal jsem zlost, velmi zle (až sprostě) jsem mu vynadal a přinutil ho k normálnímu jídlu. Snědl a chtěl odejít. Já ho ještě zadržel a ptal se, proč je už zase tak protivný. Před dvěma dny jsme totiž řešili podobný problém a to nám sdělil, že si nepřeje, aby se o něho máma tolik starala. Vzali jsme to na vědomí a vypadalo to, že bude vše OK. Včera – přísahám, že jsem se ho jen (a to už docela klidně) zeptal na důvod jeho špatné nálady a jediné, že jsem mu připomenul, že jako věřící by měl říct pravdu. Teď už jsem na něho nekřičel, naopak jsem se snažil o klidný, věcný přístup, abych se něco dozvěděl a pomohl mu zjednat nápravu. Kluk však místo odpovědi dostal hysterický záchvat, že chce do blázince, že my (s manželkou) nevíme co chceme. Manželka mi teď celou záležitost vyčítá a já sám mám příšerné výčitky. Vím, že mi ujely nervy, že jsem přestřelil. Bohužel však nevím, jak (a jestli to vůbec jde) věc napravit. Dokonce uvažuju i o tom, jestli bych od nich neměl odejít (abych nebyl příčinou dalších konfliktů). Můžete mi, prosím, co nejdříve odpovědět a hlavně poradit, co dál? Díky, Kazimír