Starší dotaz #91

Dobrý den, stojím sice opět na nohou, ale mám pocit, že už to nejsem já. V mým životě jsem nesčetně padla až na dno a vždycky jsem našla sílu se znovu postavit. Můžu říct, že mě to pokaždé i posílilo. Ale to jsem věděla s čím se mám poprat a znala jsem i překážky. Teď sice stojím, ale mám pocit,že už nemám sílu se s životem poprat. Zlomily mě intriky a pomluvy, proti kterým jsem se neubránila. Nejdříve v osobním životě a o rok později pak v pracovním. Čím víc jsem se snažila a angažovala, o to horší to bylo. Moje veškeré snahy a více než dobré výsledky se naopak obrátily proti mě. Nakonec jsem se z toho složila a skončila v nemocnici na intenzivní péči. Následně jsem byla přeřazena na jinou práci, která mě sice baví, ale já už nedokážu být sama sebou. Ta bezmocnost proti bezpráví, ta mě podlomila. Jsem nesoustředěná, dělám chyby a navíc nechám se sebou orat. Jinak tomu není ani v životě osobním. Začínám sebou pohrdat, ale chybí mě síla a vlastně už i chuť se tomu postavit. Čekala jsem, že pravda vyjde najevo, ale to se nestalo. Tady vidítě, jak jsem ve svých 52.letech pořád ještě bláhová. Vlastně blbá. Tak jak mě to nedávno řekl jeden můj starý kamarád, že jsem teď tak hodná až jsem blbá! Má pravdu, ale já jsem získala asi tou špatnou zkušeností tolik pochopení pro druhé, že mám pocit, že musím každému pomoci. Jsem z toho všeho nejen vyčerpaná, ale už nemám ani kousek sebevědomí. Ke všemu jsem začala dost zapomínat a navíc jsem pěkně ztloustla. Nechci se utápět v sebelítosti, ale neumím se s tím nějak vypořádat. Bojím se, že zase příjde další pomluva nebo intrika a že proti ní stejně není žádná obrana. Proč bych se tedy měla namáhat. Vím, že to je blbost, ale já to tak cítím. S pozdravem Soňa