Starší dotaz #957

Dobrý den, chtěla bych Vás poprosit o radu. Včera jsem si uvědomila něco, co mě vyděsilo. Zjistila jsem, že většinu svého života jsem žila spíš pro okolí než pro sebe, že jsem se snažila jenom naplňovat normy, které ode mě ostatní lidé očekávali, z toho podle mě vyplývá i to, že se dost často podvědomě bojím, že se třeba tvářim blbě, že se blbě usmívám a že by na mě mohl někdo poznat, že jsem nervózní. Což je fakt, že někdy podvědomě dělám, jinak samozřejmě vím, že jsou to hloupé myšlenky, kterých bych se potřebovala zbavit, ale prostě tam někdy jakoby "naskočí". Když si tak promítnu minulost, tak jsem to dělala už když jsem byla malá. Třeba když byla školní besídka a já se nezúčastnila tanečků, který si holky připravily, tak jsem za každou cenu nechtěla, aby to viděli naši, protože mi přišlo, že bych nebyla ta dokonalá holka, kterou budou mít rádi. Nebo nikdy jsem doma nebyla schopná se přiznat se svým problémem, protože zase mi přišlo, že bych nesplňovala nějaký očekávání a nebyla dokonalá nebo jsem se postupem času začala před tátou stydět v plavkách, protože jsem byla, jak se říká, "oplácanější" a taťka mi to teda někdy dával najevo aniž by věděl, jak mě to trápí. A dost času jsem přemýšlela, jak to udělat, aby na mě byli naši pyšný…Byla jsem nejlepší ve třídě, v kroužcích… Začala jsem tak měřit svoji hodnotu. Pak jsem asi přes prázdniny rychle zhubla, až se lidé okolo mě začali bát, jestli ne až moc. Měla jsem dost zdravého rozumu, abych to nepřehnala a začala jsem zase normálně jíst. Teď mám postavu akorát. Už v té době jsem měla dost velký problémy se sebevědomím a doufala jsem, že třeba když zhubnu, tak tím se to pomůže vyřešit, ale samozřejmě že ne. Pak jsem přešla na výběrovou střední školu, kde už nebylo možné být ve všem nejlepší a začalo mě to trápit, protože jsem si najednou připadla, že jsem hloupá…snažila jsem se to tedy zakrývat. V té době jsem závodně tancovala a taky tam se mi čím dál tím víc přestávalo dařit. Byla jsem na dně. Pak jsem si přečetla knihu Miluj svůj život a můj život se začal otáčet víc jak 360 stupňů. Hrozně moc se toho změnilo a jsem teď o moc spokojenější. Ale včera jsem si uvědomila, že potřebuju vyřešit ještě jeden "problém". Pořád někde vě mně je uloženej pocit, že jsem v něčem nedostatečná, že by si lidé mohli myslet, že jsem hloupá a že by mě ti, na kterých mi záleží mohli opustit a čeho jsem se lekla ještě víc je myšlenka, že já se celej život snažím, aby mě někdo měl rád. Neumím si představit hezčí situaci, než že by ke mně někdo přišel a řekl: mám tě moc rád a hrozně se mi líbí, jaká jsi, jsi úžasná a je mi s tebou dobře. Ze svý zkušenosti vím, že se vším jde něco udělat, pokud člověk chce a já chci a moc :), tak bych Vás chtěla poprosit, jestli byste mi něco neporadila :). Děkuju. Hezký den.