Starší dotaz #975

Jsem s přítelem něco přes dva roky. Zpočátku se jednalo o fyzickou přitažlivost, která se postupně během dvou měsíců proměnila v lásku. Partner je ohleduplný, cokoliv si přeji je ochoten udělat, myslím tím naplánovat různé výlety, pokud potřebuji něco zařídit, tak vždy pomůže. Kromě občasných hádek kvůli bývalé přítelkyni, která se neustále do vztahu pletla, nastal první velký problém až po roce vztahu. Těžce jsem onemocněla, což mi znemožnilo věnovat se svým koníčkům, chodit do města a byla jsem nucena většinu času trávit doma. Čím víc jsem byla doma, tím více jsme přemýšlela a čekala oporu. Partner místo toho, aby byl oporou, začal trávit více a více času s kamarády, různé hokeje, fotbaly, neustálé party a to přestože jsem potřebovala, aby se mnou byl občas doma a cítila jsme, že mám někoho, kdo mě má rád. Probrečela jsem plno nocí s tím, že už mu na mně nezáleží a trápila se v depresích, to se odrazilo i na mém chování. Začala jsem mu vše vyčítat a dělat scény, začala jsem si pozornost vynucovat. Do té doby ke mně partner řekněme jistým způsobem spíše vzhlížel a dělal, co mi na očích viděl. Tohle byl pro mě šok. Jako obratem ze dne na den se začal chovat divně, když jsem se ho začala ptát, zda se mnou ještě chce být, na vše odpovídal NEVÍM. Vytočilo mě to natolik, že jsem řekla konec. Ovšem v očekávání, že řekne, že to tak nechce, že se mnou chce zůstat dále. On odešel… 3 dny jsem se snažila dát vše dohromady a prosila ho, až jsem zjistila, že to nemá smysl a přestala se mu ozývat. V tom okamžiku se situace obrátila a přítel přišel s tím, jak beze mě nemůže být, že když mě ztratil, tak ho ani čas s chlapama nebaví, když nemá pro co žít. Vše jsme si vyříkali a vztah nabyl nových rozměrů, vše bylo skvělé, trávili jsme spolu více, času, pomáhal mi obíhat doktory… Nyní je to zhruba další rok od této krize. Ve chvíli, kdy přestanu cítit lásku a to, že jsem na prvním místě, dostávám se do rozpaků. Opět začaly neustálé výlety s kamarády, pomalu mi nepopřál k narozeninám, přestože dříve mi nosil dárky i jen tak, pro radost. Cítila jsme se stále hůř a hůř, a ve chvíli kdy jsme ho prosila, ať se mnou zůstane, šel opět na party a vrátil se v 5 ráno, druhý den jsem čekala, že se ozve a zavolal mi jen kolem 13 hodiny, že jde s kamarádem na oběd, protože mu přijel z Prahy a musí se o něm postarat. Týden jsem byla vynervovaný co se to děje, až mě něčím do telefonu šíleně rozčílil a řekla jsem opět svoje: KONEC, ubližovat si nenechám. Nechala jsme si přivést všechny věci a už ten večer jsem opět litovala a vzala vše zpátky. Nyní spolu opět jsme, ale už mám stejný pocit. Chápu, že může být znechucený, že se pořád něco řešilo, a něco mi vadilo a proto tráví raději čas s přáteli, kde nemusí nad ničím přemýšlet. Ale pozornost mi chybí, když je člověk nemocný, nemá tolik koníčků a ráda bych aby už vztah někam spěl, kdežto on je jen pro užívání dokud nedostuduje. Příští rok má končit Mgr., ale přesto nevím, zda se něco změní. Jsem ochotná tolerovat vše, zábavu, fotbal, ale v normální míře. Ale potřebuji vědět, že mě miluje a něco se mnou plánuje a budu pro něj ta prvořadá. Ten pocit nemám a nevím, jak to zlepšit ,a zda to vůbec jde. V tomhle dlouho žít nevydržím. Na druhou stranu jsem stále zamilovaná a nemám na to ukončit něco, když si nejsem jistá, zda to nemůže být v pořádku L Nebo alespoň jak udělat, aby se vše vrátilo do starých kolejí, kdy jsme byli oba šťastní …