Bezradnost

Dobrý den,
Ani nevim jak a odkud začít. S přítelkyní jsem se poznali v roce 2012 v práci. V podstatě od roku 2014 to mezi námi jiskřilo, ale byla řada překážek, které nám stály v cestě (ona byla zadaná, byť nespokojená), já byl její nadřízený (a své city jsem prostě musel skrývat). V roce 2015 jsem si domluvil práci úplně v jiném městě, abych jí nedělal život složitější. A proto, že milovat ji jen utajovaně mě ničilo. Když se to od někoho jiného náhodou dozvěděla, řekla, že nesmím odejít. Že mě potřebuje, že jsem důležitá část jejího života. Výpověď jsem roztrhal, práci odřekl a zůstal. Nešlo ji nevyslyšet.
V roce 2017 jsme se domluvili, že ze stávajícího zaměstnání odejdeme. Každý jsme si našli něco jiného, ale ve stejném městě. Od února 2018 spolu bydlíme. Vše nějaký čas fungovalo perfektně, byli jsme šťastní, užívali jsme si to. Hodně věcí jsme dosáhli. Fakt hodně. Pak se ale začal její zdravotní stav zhoršovat. Přítelkyně je plašák a co do zdraví strašpytlík. Hrozilo, že nemoc štítné žlázy ji připraví o zrak. Byla nutná operace (odstranění žlázy), které se bránila. Ale nakonec na ni kývla. Léčba kortikoidy ji způsobila větší nárůst váhy, což ji doslova deprimovalo, protože jako sportovní typ byla zvyklá na jinou postavu a hlavně, má v hlavě svůj vysněný ideál o své postavě. Mě se ale líbí, jaká je, a zda má o nějaké kilo více nebo méně, zda má něco malé a něco větší, není zas tak pro mě důležité. Pro ni však ano. Vrhla se na „jídelníčky“, sestavovala si je, žila a jedla dva roky jen podle tabulek. Jednou byla extrémně hubená, pak ji chytla „žravá“ a snědla vše, co viděla a zase přibrala. Zkoušela různé metody, různé poradce, ale kýžený efekt se ji nepodařilo dosáhnout. Mou podporu měla, snažil jsem se jí dávat najevo, že je krásná (ale to nerada slyšela) a být k ní pozorný (aby trošku přišla na jiné myšlenky). Ale nebyla spokojená, výkyvy váhy a proporcí ji trápily trápí. Doslova deprimují. Kolikrát doteď řekne, že je hnusná, tlustá, což mi srdce trhá, protože to není vůbec pravda. Je štíhlá, krásná.
Faktem je, že od jara loňského roku, kdy měla měsíční home office a věnovala se jen jídelníčkům a cvičení, se to mezi námi začalo kazit. Připadal jsem si na druhé koleji. Vždy říkala, že ví, že mě zanedbává, že to musí napravit. Ale nic z toho v podstatě nebylo. Od jara letošního roku se jako by uzavřela do svého světa. Oceňovala můj zájem o ni, mou pomoc, péči. Ale emočně mi to najevo nedávala a od března je i náš intimní život nulový. Prý nemá chuť na sex, když je nahá, skrývá se, že není na co koukat. Vlastně ji mé pohledy na ni vadily. I pochvala.
Začátkem června se de facto přestěhovala do domu, který si zrenovovala v místě svého původního bydliště. Důvod byl podle ní ten, že neví, co se stalo, proč to mezi námi teď je takové jaké je, že ji chybí rodina, kterou v místě bydliště má, že se v Brně cítí prostě sama, protože krom mě tam nikoho nemá.  Tvrdí, jak jsem úžasný, výjimečný a jedinečný, že chyba není ve mně (což tvrdila už rok, když jsem se ptal, co ji trápí) a že teď potřebuje být sama, resp., s rodinou. Prý nám toto může pomoci. A jejím zaklínadlem je, že co k sobě patří, tak spolu bude, třeba za měsíc, za rok nebo za pět let. To mě ale nějak neuklidňuje. V čem je problém, říci nechce, že to neví. Nabídky na nějakou pomoc, někoho, kdo by to s námi mohl rozebrat, odmítá. Jednou říká, že musíme naplánovat nějaký prodloužený víkend a vypadnout jinam, jindy pro to nic nedělá a spíše si žije „svůj svět“. Nic ji však netěší. Snažím, se jí dávat najevo svůj zájem o ni, připravenost pomoci, dělat různá překvapení, někdy ale vytryskne můj hluboký žal a deprimace z toho všeho. To ji vadí. Je přesvědčena, že odluka všechny problémy může vyřešit. Já si myslím, že někdy neléčený zánět může způsobit septický šok. Je a byla vždy dost tvrdohlavá. Psychiky mě ta bezmoc cokoli udělat ničí. Hodně. Navíc rodina ji řekla, že stojí při ní a má zkusit žít sama. Zároveň toho využívá s takovým tím: pohlídejnám děti, pojď nám pomoct a tak. Byla to ale rodina, kvůli které odešla původně se mnou do Brna, protože nechtěla být účastna všech těch různých třenic a půtek, do kterých byla tak či tak zatahována.
Mé argumenty moc nevnímá, bere je jako zpochybnění sebe sama, svých myšlenek. Stále ale tvrdí, že chyba není ve vztahu. Ale ten vztah je teď extrémně ohrožený, když si žije sama jinde a za mnou jen někdy přijde, přespí. Vůbec nevím, co teď. Je nějaká rada? Co dělám špatně? Co mohu dělat lépe? Moc budu vděčný za radu… Děkuji!!!