Co mám dělat, jak z toho ven

Dobrý den, potřebovala bych ohledně něčeho poradit a v podstatě i zjistit, zda se s tím dá něco dělat aniž bych musela brát léky. Diagnostikována jsem nikdy nebyla, avšak to, ze mám problém jsem si začala uvědomovat již par let zpátky. Na základní škole na druhem stupni jsme si prošla fyzickou i psychickou šikanou, po dvou letech jsem změnila školu a zakladku dokončila v poklidu jinde. Skrz nějaké důvody jsem musela navštěvovat psychologa. Pak nastal čas střední školy a byla jsme si na 100% jistá, ze už bude vše v pořádku protože přece jen na střední jsou decka už vyspělejší. Po asi půl roku na střední jsem si začala procházet dost těžkou sikanou ze strany spolužáků ale i učitelů. Nechtěla jsem na té škole už být, tak jsem se snažila dostat na konci roku pětky a odejít, ale ucitele mi stejně dali ctverky a bylo. Pak přišly prázdniny, nějak jsem se oklepala a nastoupila s novou chuti zpátky do školy. Hned druhy den školy jsem začala mít potíže typu ze jsem se nemohla nadechnout, neslo to a čím více jsem se snažila, tím více to bolelo. Tak jsem zůstala tyden doma a udělalo se mi lépe. Po tom týdnu jsem šla do školy a cestou se mi to zase vartilo, rodiče mi řekli ať jsi ke svému obvodnimu lékaři, kde jsem pak dostala svůj první “záchvat”. Bylo to něco jako ze mi začalo brnet cele tělo, nemohla jsme dýchat, nemohla jsem se hnout, bylo mi na omdleni. Skončila jsme na tyden v nemocnici na jipce, kde stejně ale nepřišli na to co mi bylo. Můj obvodak mě pak poslal k psychiatričce, kterou jsem navštívila jen parkrat, protože mi nijak nepomohla, na vše si odpověděla za mě a ještě mi vnucovala ze mám anorexii, přitom i přes to ze jsem hubena, což mám ale v genech, tak spis trpím zachvatovym prejidanim. Můj život potom pokračoval normálně, akorát s tím, ze jsem často dostávala tyhle “záchvaty”. Naučila jsem se s tím žít a přejít to vždy. Pak nějakou dobu vypadalo vše v pohodě, jediné co, tak jsem u zubařky dostala šílený záchvat úzkosti ze pro mě musela mamka jet a odvést mě domu. Po ukončení střední jsem začala záchvaty úzkosti dostávat častěji a přišly i deprese. Teda myslím ze to jsou deprese. Jsou to stavy, kdy mi najednou přepne a z té vesele holky je hromádka neštěstí, kdy musím všechno kolem vypnout, nedokážu se na nic soustředit, nic poslouchat a vnímat, zabalim se pod peřinu a lezim. V takových situacích si ani nedokážu dojít na záchod, musím se těžce přemlouvat a nutit. Netrvá to ale dlouho, no obtížnější je, když se mi to stane v práci, kde musím komunikovat s lidmi. Dalším problémem je, ze mám už rok přítele a pokaždé když jsem v práci nebo něco a on nekam jde s kamarády nebo tak, tak začnu být strašně nervózní, svírá se mi žaludek, začnu se klepat, nedokážu jist, chce se mi brecet, je mi zle, bolí mě hlava atd. Přitom je jen s kamarádem. Jenže problémem je, ze já se v takových chvílích neudrzim a vybuchnu. Začnu mu nadávat, řvát po něm a jsem nepříčetná. Přitom si uvědomuji, ze on nic spatneho neudělal a ze moje reakce takováhle být nemůže a nesmí. Jenže to nejde. Nejde se ovládat. Pak se kvůli tomu hodně často hádáme. Často to vypadá, ze to mezi námi skončí a já v takových chvilkách mám šílenou chuť to ukončit. Zatím k tomu naštěstí nedošlo, ale v tu chvíli to vidím jako nejlepší řešení, jako jediné možné východisko. Lékařskou pomoc vyhledávat nechci, jelikož nechci brát prášky, protože vím jaké je to svinstvo. Sice to pomůže, ale zároveň to škodí. Chtěla bych s tím ale něco dělat, chtěla bych žít normální a plnohodnotný život. Zároveň jsem se taky poprvé v životě potřebovala někomu svěřit, protože se to poslední dobou už neda vydržet…