Depresivní matka se snaží zničit vztah – potají

Dobrý den,
Má matka trpí depresemi už od dospívání. Bůhví co to způsobilo, snad velmi ošklivý vztah s její matkou, jež ji nikdy neprojevila lásku a její starší sestře dala vše. 
Moje matka je nemocná, trapi ji různé nemoci, jednou z těch nejdelších jsou její deprese.
Život vedle ní byl pro mě vždy náročný, přestože pocházím z vice děti, její zdraví se filtrovalo přeze mě. Měla různé stavy, kdy si nepamatovala nikdy třeba celý den, takové dny výpadku, kdy se chovala zcela běžně, ale byla velmi zlá, si prostě nepamatovala. Nidky jsem otcem nedostala právo se na ni za to snad zlobit. Prostě jsem to musela přijímat a ignorovat.
Tyto stavy jsou dodnes. Jen horší a horší. Za ty roky od sebe odehnala už dvě starší sestry (zrušily naprosto kontakty), teď jsem roky tímto nenápadný způsobem vláčená já. Mám pocit, že to jediné co chce je se mě zbavit.
Dělá mi různé naschvály, hada se se mnou, pak to popírá. Já jsem pak lhář odsouzený celou rodinou, tedy tím mužským zbytkem rodiny co zbyl. Stále prosím o trochu lásky, ale ještě to říct nedokázala. Ať prosím jak prosím, je to faleš a zloba co vidím, když mě má jen obejmout. Nevím čím jsem si tohle zasloužila. 
Druhý velký problém je v otci, ten všechno toleruje, ať máma udělá cokoli, řekne cokoli, vše ji věří, je pro nej svatá. Dobře to ví, a tak si může dělat cokoli, bez omluv. Vždy pak přijde táta ke mě domů a chce, abych za vším dělala tlustou čáru, bez náznaku omluvy, bez náznaku pochopení, prostě musím. 
Máma nyní spojila síly se stejně depresivním bratrem, je také léčen. Začal postupovat stejně. Nedávno si mě odchytly opět a před jejich vnoučaty spustili smršť výčitek a emotivní hádky. Probrala jsem děti a odjela pryč. Následně jsem zavolala otci a vylíčila mu situaci. Vypadal že mě vnímá. Velmi lpěl na tom, že řešením je dovolit vnoucatum styk s babičkou která je tuze prý miluje. Řekla jsem mu, že za 9 let mi nikdy nezavolal ani jeden z nich, že by po nich bůhví jak toužil a chtěl je vzít byť jen na hřiště. Že mi musí sama zavolat a pozvat nás někam a dát najevo lásku k dětem. 
Máma druhý den volala, prý táta říkal, že chci k nim s dětmi na zahradu, tak že můžu a že máš tedy zve. Nepřijala jsem toto pozvání, nebyl to projev upřímný. Zeptala jsem se jí, zda mi může vysvětlit tu scénu před dětmi, řekla, že žádná nebyla. A bratr mi jistě nic zlého neřekl. Že mu naprosto věří a mě ne. 
Cítím se již tak zrazená a zoufalá, že nevím kudy cesta vede ven. Snažím se tam hrozně moc o trochu té lasky upřímne a místo toho po každém kontaktu co skončí zle. Mám chuť odejít z této rodiny jako mě sestry a už je prostě nevidět.
Prosím řekněte mi, myslíte, že její vztah k dceram je nějak poškozen jejím vztahem s matkou? Nebo tohle jsou deprese? Jak mám odpustit? Je cesta vlastně žít vedle ní?
Děkuji moc za radu.