Dobrý den, nebudu sepisovat mé problémy po celý život, ale cítím se zvláštně už odmalička. Jako malá jsem se měla problém začlenit mezi děti. Byla jsem pořád zamýšlená, nesoustředěná a nezajímalo mě nic jineho, než mé myšlenky v hlavě. Ve škole jsem měla problém, pořád jsem se něčeho bála, pořád mi něco vadilo a mé známky nebyli dobré. Mě to nevadilo, vlastně jsem to ani nevnímala. Měla jsem spoustu energie, ale jak šlo o něco, do čeho jsem se musela nutit… Zároveň jsem ale měla špatné dny, kdy jsem se cítila k ničemu, všechno Jsem si vyčítala a nic se mi nechtělo. Moje máma se tehdy moc nezajímala a to my možná vadilo také, ale chápala jsem, že má problémy. Doma byly neustále jen nervy, můj otec byl alkoholik a vůbec nás nešetřil. Tak nějak jsem se po základní škole uzavřela do sebe. Pořád jsem byla jen doma, prejidala jsem se a zajímali mě jen knihy. Knihy byly moje realita a vrácení do skutečného života bolelo. O půl roku matka konečně požádala o rozvod, jenže otci se to nelíbilo a tak vznikl ještě větší problém. Už se to nedalo vydržet a tak jsme doslova utekli. Bylo mi 16 a připadalo mi, že můj život končí, jen jsem ležela v posteli, nejedla jsem a chtěla jen spát. Každý pohyb mě bolelo a často jsem myslela na smrt. Jednou večer jsem cítila strach, byla jsem z něčeho vyděšená a nemohla jsem dýchat a celá jsem se trepala, namluvila jsem si to. Odvezli mě v sanitce do nemocnice a tam mi udělali veškeré vyšetření. Byla jsem zdravá. Jenže když jsem přišla domů, bylo mi pořád stejně, paní doktorka mi předepsala dizepan, ale ja ty prášky skoro nebrala. Sanitka mě odvezla asi ještě třikrát. Po nějaké době jsem se s tím naučila trochu žít, musela jsem chodit do práce a bylo to pro mě obtížné. V práci se mi pořád střídali nálady. Chvíli jsem se cítila naštvaná, smutná, měla jsem vztek na sebe a na celý svět. Neustále jsem si něco vyčítala a chtěla jsem být sama a pak se najednou moje nálada změnila a já měla energii a sebevědomí. Bylo mi strašné horko a mluvila jsem rychle. Tyhle nálady mi preskakovali z ničeho nic. Měla jsem jít k psychiatrovi, ale pořád jsem nešla. Teď už je to rok. Je mi 17 a stále jsem nikde nebyla. Nepracují a mám pořád stejný problém. Celé dny nemůžu dýchat a usnu, jen když jsem vyčerpaná. Někdy jim až moc a někdy vůbec, ale většinou se až moc přejídám. Někdy mám strach, že mě někdo sleduje a přijde mi, že jsem jen ve hře. Za dva týdny jsem objednaná k panu psychiatrovi. Tohle jsem napsala, protože vím, že se semnou něco děje, ale nevím co a mám z toho strach.