Duševní prázdnota

Dobrý den, teď přemýšlím jak to pojmout, aby to mělo hlavu a patu. Prostě, jsem 24 letej kluk, který měl vždycky problémy mezi lidmi neudržím žádné přátelství, cítím se vnitřně prázdný, ať udělám cokoliv, jako bych nebyl schopen cítit radost? Jo takhle se to dá říct. Vzhledem k neustálému pocitu nepochopení a vyloučení, jsem se od společnosti izoloval, a po nějaké době přišel na chuť alkoholu a marihuaně, z počátku jako každej, jen ze zvědavosti.. která je nyní pro mě jen iluzí, už si to uvědomuji, proto jsem s tím přestal, ale je mi ještě hůř. Nikdy jsem se nedotkl ženy ač po tom toužím, jako každý, samozřejmě jsem se pokoušel o seznamování… al s pocity prázdnoty se to dělá blbě, takže už více než 10 let sleduji různorodé porno, na kterém jsem již taky závislý, což vyústilo až do psychogenní poruchy erekce.

samozřejmě jsem svůj stav dlouho nechápal, nerozuměl jsem tomu, nyní chodím za terapeutkou, k tomu mě ale donutil až marihuanový bad trip, který výrazně zesílil mojí sociální fobii, sebenenávist a dost zvýšil i senzitivitu na prakticky veškeré vnější vlivy. Po pravdě bych se mohl popsat jako člověk, které necítí radost, a zároveň je hypersenzitivní na veškeré negativum. Zároveň si ale uvědomuji absurditu toho všeho, a vím že je to jen v mé hlavě, z čehoš ovšem zase vzniká silný vnitřní konflikt sám se sebou.

Dneska, si na depresi stěžuje skor okaždej, a není se čemu divit. Já osobně si to přiznávat nechcim ani se na to nechci vymlouvat. Ale přece není možné aby člověk živořil takhle jako já ? V totálním neustálém strachu ze všeho lidského… Když překonám jednu překážku, příjde ještě větší, a pořád dokola, jaký to má všechno smysl? Jo takhle přemýšlet je toxické to vím, ale můj mozek mi tyhle obsedantní myšlenky prostě neustále předhazuje, moc nepomáhalo ani chvilkové utlumení chlastem, případně tou marihuanou. Uvědomuji si to ale až po tom badtripu, když jsem zjišťoval co to vlastně může být co se mi děje, narazil jsem na pojmy jako depersonalizace a derealizace.. Definice těch pojmů naprosto sedí na moje pocity prakticky po většinu mého života, jen jsem si to neuvědomoval. Paradoxně, před tím uvědoměním díky badtripu mi bylo alespoň zdánlivě lépe… Kdysi jsem si říkal, nevím co dělat, ale snad to v budoucnu zjistím… teď si říkám, nevím co dělat a ani nevím jak a kde to zjistit. Jo jasně, zkoušením věcí, ale za 24 let už je to totální zoufalost, sporty nic, umění nic, hudba nic, jakákoliv jiná činnost doposud zkoušená prostě nic … vždycky jen na chvíli, ale pokud se nahromadí nezdary daná činnost se stane vyloženě odporná. (to se mi dělo i dávno před tím badtripem, jen jsem si to neuvědomoval)

zkoušel jsem cestovat, mělo by to člověku pomoct porazit sociální fobii… u mně ji to zesiluje.. nejlíp se cítím sám a doma, ale tady už z toho taky šílím, porotože se cítím jako vězeň ve vlastním těle.. Přitom mně nic neomezuje, prostředky mám, materiálně nestrádám, práci mám sice obyčejnou ale funguju, Jen ta totální duchovní prázdnota, to je mým problémem.. Žádná touha ani chuť. Můžu všechno, nic mě nebrzdí, ale nemám chuť. Prostě do ničeho… jako vím že to jsou asi kecy, které o mě říkají že jsem rozmazlený a lenivý, i moje terapeutka mi řekla že bych si měl více vážit toho co mám, protože ano je fakt že se mám až moc dobře v porovnání s mnohými ostatními. takže se dá říct že to u mě je deprese z blahobytu.

Ty pocity že nikam nezapadám nikam nepatřím, to že nenalézám souznění, vlatně je to tak že můj mozek neustále něco hledá a furt to nenalézá.. protože vlastně ani neví co hledá… Je to na zbláznění, a já prostě jen živořím a nevím co s tím. zabývám se amatérsky astrofyzikou, což mi ale vneslo do hlavy myšlenky typu, že všechno je jen iluze, realita je taková jak se na ní zrovna díváme, přičemž každý pozorovatel má svůj vlastní jedinečný úhel pohledu… což mi teda ale říká že pravdu máme všichni a nikdo zároveň, že všechno je na principu náhody a tudíž je jedno co kdo a jak uděláme, že pravidla neexistují, že jsou jen umělý konstrukt člověka, byť mnohdy funkční..

Proč se mám problémy přizpůsobit, když to evidentně může fungovat, místo toho naprosto nelogicky očekávám přizpůsobení od ostatních, i přesto že vím že je to blbost.

Ne vážně, uvědomuji si že jsem blázen, takže jím vlastně nejsem protože si svůj stav dokážu uvědomit a pochopit jeho nesprávnost, nesoulad s ostatními. Tak moc se ženu za uspokojením, ani nevím čeho, že mi to vlastně až škodí,respektive škodím si sám sobě a uvědomuji si to. Jako bych chtěl tvrdit, že bez negativa a bolesti to jde.. přitom víme že to nejde, že negativum je nezbytnou součástí života. Neustále si sám sobě stěžuju,ikdyž mi nic není, kromě duchovní frustrace, absence lidského fyzického kontaktu, ale přitom se pokouším působit jako člověk nad věcí, takže lžu sám sobě. Na každý argument najdu protiargument, takže vlastně před vším utíkám, jak před životem tak sám před sebou. a proč vlastně ? Když to je přesně to, co nechci, a navíc z mého pohledu se to jeví přesně naopak, po celej život jakoby všichni utíkali přede mnou. I když mi tvrdí že ne, že to vyzařuje ze mě…

No a takhle pořád dokola.. ano to je dobrý argument, můj život, stejně jako život nás všech vlastně, se točí v neustálé smyčce… Jen u mě se akumuluje neustále jen negativum, pozitivum se mi nedaří udržet.

Možná vzniká interference, jedna myšlenka ruší druhou, a čím více se snažím naladit na stav klidu, tím více narůstá chaos.

dámy a pánové, nebo vy co tohle budete číst.. Prám se, jak to mám chápat? Potřeboval bych nějak najít nějaký záchytný bod v časoprostoru, abych zastavil tuhle smyčku. Proč se ve mě všechno tak extremizuje a především na duševní, vnitřní úrovni? Neustálé pocity vlastní nespokojenosti, i přesto že vnější důvody k nespokojenosti nejsou… Mám vlastně všechno a nic.. (respektive to co nemám, můžu mít, vím to, ale nevím jak toho docílit)

Jak se zbavit iracionální sebenenávisti? a celkového stavu zmaru a prázdnoty?

Děkuji těm co to přečtou…