Jak se svěřit mamce?

Zdravím, jednou jsem sem psala ohledně sexuálního zneužívání dítěte (mne) od svého autistického bratra. Čím jsem starší, tím víc vidím co vše bylo špatně a co všechno mi udělal a hlavně, jaké to má na mně teď následky. V mém prvním dotazu jsem ve zkratce popisovala, jak mě můj bratr, který je autista sexuálně zneužíval, nutil mě k orálnímu sexu (jemu bylo 14-15 mně zhruba 5-6), snažil se mi neustále ukazovat jeho přirození atd. Nemám s ním ani jednu dobrou vzpomínku, díky tomu co všechno mi dělal ho opravdu nenávidím. Všimla jsem si důsledků, které to na mně zanechalo, např. se každý den okolo něj bojím vůbec procházet, hnusí se mi, nesnáším když jsme spolu v jedné místnosti, vadí mi už jenom jeho přítomnost v domě, bojím se okolo něj nosit krátké kalhoty, nebo krátká trička, bojím se vlézt do koupelny či na toaletu, protože nikdy nevím co všechno tam mohl dělat, nebo se bojím že na mě přes dveře třeba kouká. A nejhorší následky, občas se mi stane že když jsem s přítelem tak z ničeho nic nechci aby na mě sahal, náhodně se mi vybaví vzpomínky a okamžitě začnu brečet, vždy se mi vybaví tvář mého bratra a já si přijdu akorát zneužita. Je to možná hodně zlé toto napsat, ale opravdu si občas přeji aby nebyl součástí mé rodiny. Nyní nacházím nenávist k němu opravdu ve všem. Chtěla bych se odstěhovat hned jak mi přesáhne 18, jelikož to s ním v jednom bytě opravdu nezvládnu. Toto všechno akorát dosáhlo k tomu, že mi kolikrát vadí i rodiče, jelikož jsou pořád s ním. Dále jsem si na sobě všimla vnímat deprese a úzkosti, které souvisí s mnoha dalšími důvody, než s tímto. Můj hlavní problém, mimo toto všechno, je ale , že se s tím nedokážu svěřit mamce, chtěla bych, hrozně moc, ale nevím jak, kde mam začít, co mam říkat. Bojím se, i když nemám prakticky čeho. Neřekla bych ze jsme si až tak cizí, jen opravdu nevím jak se ji mam s tímto vším po takové době svěřit. Měla byste nějakou radu?