Jak zapomenout?

Dobrý den,
nevím už, jak si pomoci, tak hledám pomoc psychologa.
Začnu od začátku. v únoru 2018 jsem se rozešla se svým přítelem (okolnosti nejsou duležité). Na jaře toho roku zafungovala chemie a já se dost sblížila s mým nadřízeným, který u nás byl v tu chvíli asi tak půl roku. Nikdy se mi nějak nelíbil, ale asi na nás nějak dolehlo jaro. Největší problem byl, že měl přítelkyni a roční dítě. Ze začátku byl náš vztah založený pouze na sexu, ale postupně jsme spolu trávili čas i jinak. Měli jsme stejné koníčky, jezdili jsme spolu na motorce, měli jsme si pořád o čem povídat. A já se zamilovala. Řekla bych, že na tom byl podobně, byl ke mě neskutečně pozorný.. Třeba to ale dělal, aby si mě tak nějak udržel, aby mě to s ním nepřestalo bavit. Několikrát mi řekl, že kdyby neměl dítě, od své partnerky by odešel a byl se mnou. Ale že jeho syn je pro něj nejvíc. Po třech měsících ale přišla rána. Jeho partnerka, která asi něco tušila, mu přečetla zprávy v telefonu. I když si na toto dával pozor, v ten den prostě zprávy zapoměl smazat. Když mi pak zavolal, že je konec, byla jsem zrovna na dovolené. Po příchodu do práce jsme si akorát jednou promluvili, ale jen tak, že ON je v háji, že jeho partnerka odjela i se synem k rodicum, a boji se, ze uz se nevrati.. Nemohla jsem se na něho podívat, aniž bych neměla slzy na krajíčku. Asi po 14ti dnech jsem přešla na jiné pracoviště a s ním mluvila pouze párkrát pracovně po telefonu, choval se, jako by se nikdy nic nestalo. Náš krásný vztah prostě skončil z minuty na minutu.
Já se asi po dvou měsících od tohoto rozchodu vrátila ke svému bývalému, řekli jsme si, že se znovu pokusíme o miminko, hned jak jsme se k sobě vrátili – a zadařiĺo se.
Dnes se má situace takto: vedle mě leží náš 4měsíční syn, přítele miluji, ale neustále, opravdu každý den myslím na mého milence z minulého léta. Připomínà mi ho snad vše. On si vzal svojí přítelkyni. Já si pořád říkám, jak to mohlo vypadat, kdyby mu ty zprávy nenašla. Přemýšlím, jestli si na mě on také vzpomene, jestli až třeba nastoupím po mateřské do práce, by mezi mámi mohla přeskočit opět jiskra. On sám mi řekl, kdyz jsme byli spolu: “přišla si holt pozdě.. anebo moc brzy” tahle věta mi zní v uších doteď.. Kdybych se s ním nějak vídala, tak třeba pochopím, proč na něj pořád myslím, ale viděla jsem ho naposled tak před 4mi měsíci.
Nemůžu říct, že bych ho milovala. Možná nejsem takto posedlá jim, ale spíš těmi krásnými vzpomínkami. Tím, že nám to vlastně “klapalo” a mezi námi žádný konflikt nebyl. Jsem opravdu zoufalá, protože takto nemohu naplno milovat svého partnera, se kterým mám dítě, když si říkám, jestli bych raději nebyla s jiným.
Nemohu se ani svěřit kamarádkám, řeknou mi, že už je to přece dávno a že mám dítě, tak proč řešim takové “hlouposti”.
Cítím, že to v sobě nemám uzavřené a nevím, jak z toho ven. Jediné, co mě nepadlo je se s tímto svěřit přímo jemu, aby mi jednou pro vždy řekl, že je konec, že ke mě nic necítí, ani necítil. Ale to opravdu nedokážu.
Díky předem za odpověď.