Je ještě šance?

Ani nevím, jak začít. Asi cca před týdnem jsem se odstěhoval od své ženy se synem, protože jsem zjistil, že moje žena měla cca 2,5 roku poměr s jiným chlapem. Nemyslím si, že by to bylo ukvapené řešení, přemýšlel jsem nad tím pár dnů než jsem se rozhodl, ale opravdu jsem nemohl. Měl jsem v sobě strašný hněv, který by se dříve a nebo později ozval a taky neuvěřitelnou bolest. Citím, že si nejspíše oba potřebujeme uvědomit, co od života chceme a že já nechci žít vedle ní, ale buď s nebo bez. Řekl jsem ji, že nechci pálit mosty, stavět zdi atd., ale že potřebuji čas. I když mě to opravdu bolí. Nebyl jsem na ni zlý, ani jsem ji nic nevyčítal. Sdělili jsme to spolu i našemu 6 letému synovi, že ho oba máme moc rádi atd. a že za mnou bude jezdit. Spolu jsme byli 13 let od našeho mládí a prakticky jsme žádný jiný vztah neměli, krom pár letmých známostí předtím. Ani to své ženě asi nemám za zlé, ten poměr, protože jsem taky udělal obrovskou chybu zrovna před cca 3 lety, kdy mě načapala s jinou. Pak mi za půl roku řekla, že mě už nemiluje a že neví jestli pokračovat dál. Domluvili jsme se, že to ještě zkusíme v novém domečku, který jsem stavěl. A že do té doby prostě budeme fungovat jako kamarádi a rodiče. Snažil jsem se s ní komunikovat po tom incidentu, ale vždy mi řekla, že potřebuje čas. Tak jsem se od slov snažil přesunout k činům. Opravdu jsem se snažil na stavbě domu, podporovat její sportovní sny, a podporovat jí i ve studiu, protože se rozhodla úplně změnit obor a potřebovala k tomu VOŠku. Za celou tu dobu od té mé chyby jsme spolu neměli sex a mám za to, že si žena myslela, že mám taky nějaké aférky bokem, ale neměl jsem. Neříkám, že chuť nebyla ale pořád jsem si pamatoval jak brutálně jsem ji ublížil a to už jsem znovu udělat nechtěl, protože nebylo dne kdybych toho nelitoval. Překvapuje mě ale, že i když teda žena měla poměr, tak jsem měl pocit, že se náš vztah začal trochu posouvat. Nehádali jsme se, pomáhala mi na stavbě (designově to byla celé její práce a šlo vidět, že se na nové bydlení těší). K tomu musím poznamenat, že nechtěla bydlet v dvojgeneračním domě s její mamkou, která byla celkem pruďas, ale já jsem to takhle nebral (Prostě jedním uchem tam, druhým ven.) Taky když končila po mateřské, tak jsem ji podporoval v tom aby byla jen na polovičním úvazku, aby mohla stíhat studium a řešil jsem veškeré naše finanční záležitosti, včetně hypotéky a musím řict, že to nebylo lehké. Žena nikdy nemusela řešit finanční problémy a já si raději nekoupil, co bych chtěl, aby si mohla koupit co si opravdu přála (rozhazovačná ale nebyla). Takhle jsem se jí snažil projevit lásku, spíše činy, nežli slovy. Jak ta její aféra unikla na povrch a poprvé jsme spolu o tom mluvili, tak plakala a říkala že ji to strašně moc mrzí jak mi ublížila, že se mi skoro nedokáže podívat do očí a také potom děkovala jak jsem k tomu přistoupil a nezbořil jsem všechno co šlo. I jejím rodičům při mém stěhování jsem jim řekl, že je pro nás prioritou náš syn a že křivdy, které se mezi dvěma staly by tak měly i zůstat a že nás to hodně mrzí. Prostě jsem ji nechtěl ublížit. Časem, který teď trávím sám si uvědomuji, že jsem ji nejspíše nebyl dobrým mužem nebo mužem kterého by chtěla a chtěl bych to všechno napravit. Mám asi cca půl roku do dokončení stavby a mrzí mě, že jsem ji nemohl sen vlastního bydlení splnit. Řekl jsem jí, že nějaké na nějaké definitivní rozhodnutí je ještě čas a že počkáme minimálně do doby než dodělá školu (půl roku), že nehodlám ani řešit finance, nechal jsem jí lepší auto i kartu. Jenže nevím jak teď. Nevím jestli se dokážu přesunout přes ten její poměr (ať nemám toho chlapa před očima během sexu), nevím jestli ona ještě bude chtít žít se mnou a jestli se snažit má vůbec nějaký smysl. Máme spolu spoustu krásných zážitků a krásného, chytrého a hodného syna, kterého miluju. Díky moc všem.