Jít do toho s kamarádem?

Dobrý den, 
jsem v poměrně složité situaci kvůli problémům v rodině a psychickým problémům. Momentálně se léčím u psychiatričky a psycholožky. Když jsem byla na prvním sezení u psychiatričky, tak jsme nejdříve mluvila jsem nejprve o problémech v rodině (pokusy o sebevraždu atd.) a na konci sezení se mě doktorka zeptala, jak jsem na tom s partnerskými vztahy, když jsem odpověděla, že žádný jsem nikdy neprožila, udiveně se podívala do mých záznamů na můj věk (22, téměř 23) a pak svůj dotaz zopakovala, jestli opravdu v tomto věku jsem neměla žádný partnerský vztah. Když jsem přesvědčila, že opravdu ne, tak trochu posměšným tónem (možná to tak nemyslela, ale mně to tak vyznělo) prohlásila, že sexuální zkušenosti v tomto věku už snad určitě mám, ne? Pro mě je tohle extrémně bolestivé a citlivé téma a nechtěla jsem o tom hned mluvit, ale přiznala jsem se, že jediné mé sexuální zkušenosti jsou z doby z mých 6 let a proběhlo to tehdy s příbuzným….Já chápu, že se na to doktorka nejspíš musela zeptat, ale zanechalo to ve mně obrovský pocit méněcennosti a neschopnosti, možná kdyby se na to zeptala trochu citlivěji, ale opravdu na mě to zapůsobilo tak, že v mém věku je to divné nemít žádný sexuální vztah. Já se totiž už od dětství sexu až úzkostně bojím, dřív jsem i cítila vůči klukům až odpor, teď je to lepší, pár kluků se mi dokonce líbilo, ale všichni mě odmítli…Jeden kluk, do kterého jsem byla dříve zamilovaná se se mnou chtěl vyspat, ale já to tehdy odmítla, protože jsem prostě to prostě na mě bylo moc rychlé (a v té době už jen představa intimností u mě byla spouštěčem úzkosti), on mě pak hrozným způsobem ponížil a vykašlal se na mě, více než 2 roky jsem pak kvůli němu plakala, kdykoliv jsem si na to vzpomněla a uvažovala jsem kvůli tomu i o sebevraždě, jelikož jsem neschopná sexu, tím pádem i vztahu a možnosti, že by mě někdy mohl mít rád. Pak jsem se zamilovala ještě jednou, ale chtěl být jenom kamarád a jakmile si našel slečnu, tak přestal mít zájem i o to kamarádství…už téměř 3 roky se kvůli němu trápím. A trápím se i kvůli tomu, že je dost možné, že vztah mít nikdy nebudu, stačí aby se někdo zmínil, že má vztah, bodne mě u srdce, viděla jsem třeba 15letou sestřenici se líbat s klukem a rozplakala jsem se, že všichni jsou schopni navázat vztah, ale jen já ne.
Asi před měsícem jsem se potkala s tím klukem, který se mnou před lety chtěl mít sex. Začala jsem si s ním povídat a najednou to bylo jako za starých časů, bylo mi s ním stejně dobře, jako když jsme byli tehdy kamarádi a povídali jsme si i tom, co se tehdy stalo a já mu potvrdila, že jsem se přes toho už dávno přenesla. Pak se to ale trochu zvrtlo a začali jsme se mazlit. A mně se to líbilo. A zvýšilo se mi tím sebevědomí, že možná to se mnou není až tak zlé, nejsem frigidní ani asexuálka, i když samotného pohlavního styku se stále trochu děsím, ale začala jsem mít pocit, že třeba to půjde překonat. Co se týče vztahu s ním, tak je to nereálné, zamilovaná do něj nejsem (jsem do toho jiného kamaráda, který je však už přes půl roku zadaný) a on zase, jak sám prohlásil žádný vztah nechce ani se mnou ani s žádnou jinou. 
Začala jsem uvažovat o tom, že se s ním sejdu znova a tentokrát s ním prožiji milování se vším všudy, alespoň bych se zbavila toho komplexu méněcennosti, že nejsem schopna styku a zbavila bych se tím i toho svého bloku.  Ale na druhou stranu se bojím toho, aby mi to spíše neublížilo, prožít takovou věc s někým, koho mám ráda, ale nejsem zamilovaná a on do mě už vůbec ne. Přemýšlela jsem, že si o tom promluvím se svou psycholožkou, ale prostě to nejde…Prozradila jsem jí stejně jako psychiatričce, že mám špatné zkušenosti z dětství, ale nejsem schopná z očí do očí s někým mluvit o takto intimních věcech.
Moc Vám děkuji za odpověď