Komplikovaný vztah s matkou

Tereza zeptal se před 2 roky

Dobrý den,
už jsem že všeho zase zoufalá a nevím, co mám dál dělat. Je mi 20 a už zhruba od 13 let začínám pozorovat velké, i když poměrně skryté, problémy ve vztahu s mojí matkou.
Matkanikdy vdaná nebyla a s mým tátou se rozešli, když mi byly 3 roky. Mě to vůbec nepoznamenalo, jelikož jsem byla velmi malá a tak jsem se dokázala dobře přizpůsobit a vlastně jsem ani nikdy nepociťovala, že bych nějakým způsobem v dětství strádala. Táta už si hodně dávno vzal jinou ženu a má s ní dvě dcery, dodnes spolu udržujeme kontakt, máme dobré vztahy. Ale tím, že moje máma nás se starší sestrou už od malá vychovávala v podstatě sama, je na nás (a hlavně na mě) hrozně fixovaná.
Vdětství bylo dlouhé období, během kterého máma neustále střídala hodně partnerů. Věřím, že to dělala hlavně proto, abychom se sestrou měly nějaký mužský vzor ve výchově a aby nám opravdu nic nescházelo. Jenže problém je v tom, že máma se tak moc zaměřovala na to, aby si našla vhodného přítele, že se skoro vůbec nevěnovala nám samotným. Nehledě na to, že hodně těch partnerů byli nezaměstnaní, líní, opilci nebo násilníci, a tak moji mámě hodně psychicky ubližovali. Myslím si, že i z tohoto důvodu moje máma tak trochu rezignovala na vztahy a nějak se zasekla v pozici oběti, které jen neustále někdo dělá naschvály a ona za to vlastně nemůže.
Nicméněse sestrou jsme si už dlouho jako malé zvykly na to, že s mámou netrávíme tolik času (hodně to bylo i způsobené její prací, aby nás uživila), naučily jsme se, že s mámou si povídáme jenom o škole a třeba o kamarádech, ale nikdy jsme se máme nesvěřovaly s osobními problémy, a alespoň já sama jsem ani nepociťovala takovou potřebu. Prostě máma byla máma a ne kamarádka. Taky nás vždycky vychovávala přísněji, hodně ji záleželo na známkách, ať máme uklizeno a ať jí doma pomáháme, když byla hodně vystresovaná, tak po nás i hodně ječela, měly jsme tichou domácnost a tak podobně. Tady jsem začínala vidět znaky jakési emocionální manipulace.
Jenžep kolem mých 13 let už si máma asi začala uvědomovat, že se nám moc nevěnovala a že se spolu moc o ničem nebavíme, tak to chtěla začít napravovat tím, že se začala zajímat až moc. Mnohdy mi to bylo až nepříjemné se s ní o čemkoliv více osobním bavit, protože jsem na to nikdy nebyla zvyklá a ani dodnes to neumím i s jinými lidmi, už od malá v sobě všechno držím a snažím se s tím vyrovnávat sama. Matka na mě začala až moc tlačit, abych si s ní více povídala a svěřovala se jí, když se mi to nedařilo, přicházely scény typu „ty mě vůbec nemáš ráda, vůbec mě nebereš jako matku, nejradši bys byla, kdybych umřela a měla jsi klid“ a podobně, já z toho pak měla neskutečně výčitky svědomí, které mám doteď, že jsem špatná dcera a vždycky něco udělám špatně. Byla jsem od 15 na intru, protože jsem chtěla mít klid, jenže to ještě více posílilo takové její výlevy, protože jak jsem zmiňovala, je na mě hodně fixovaná a brala to jako důkaz toho, že ji nemám ráda.
V 18 jsem si našla přítele a měla jsem velký strach jí to vůbec říct, protože jsem se s ní o tom nikdy neuměla bavit. Vzala to ale úplně v pohodě, s přítelem si rozumí, často se vídáme i s jeho rodiči, jezdíme na návštěvy a jsme jako „normální“ rodina. Dokonce bych i řekla, že se naše vztahy od té doby hodně zlepšily, více si povídáme, i když většinou jenom o běžných věcech, ale i to je obrovský posun od předchozích let.
Letos chodím do prváku na výšku a s přítelem jsme i pár měsíců bydleli na bytě. Mamka byla už od intru zvyklá a brala to v pohodě, pomáhala nám se vším, jezdila na návštěvy. Jenže teď jsem kvůli momentální situaci byla zase delší dobu doma, takže jsme se vídaly opravdu každý den. Trochu už mi to leze krkem, protože se cítím tak nějak fyzicky i emocionálně od ní odpoutána, potřebuju svoje soukromí a klid, což ona nechápe a nerespektuje. No a teď před pár dny už to zase vygradovalo v obrovskou scénu. Vyčetla mi, že jsem na ni protivná, že si s ní nechci povídat, odsekávám, zase že ji neberu jako matku, ale jako kuchařku, uklízečku, řidičku a banku, a že ani to mi někdy není dost dobré. Začala brečet, proč ji nemám ráda, co udělala špatně, zase ta pozice oběti. A já upřímně nevěděla, co ji mám říct. Projevování citů vůči ní mi prostě nejde, když je už od mala potlačuji. Zároveň ji nemůžu tohle všechno, co jsem napsala ani říct, protože by mi řekla, jak jsem nevděčná, že pro mě dělá všechno a já ji udělám tohle.
Já ji mám opravdu ráda a jsem jí do smrti vděčná za všechno, co pro mě udělala, opravdu si toho vážím, jenom to prostě asi neumím dávat dostatečně najevo tak, jak by si přála. Mám pocit, jakoby mě neustále pozorovala a hromadila v sobě všechno to, co dělám špatně, až to v ni nakonec vybouchne a ona zase udělá scénu. Vždycky to tak bylo, pár týdnů nebo měsíců všechno v pohodě a pak najednou udělám něco špatně a hned ji nemám ráda. Já si uvědomuji všechny svoje chyby a vím, že tento vztah je oboustranný, ale ty její výčitky mi přijdou až neadekvátní tomu, co jsem udělala. Ona sama mi nikdy neřekne, co ji vadí až najednou vybouchne a vyčte mi snad i to, že jsem se vůbec narodila. Mám pocit, že kolem ní musím chodit po špičkách, abych ji neublížila, celý svůj život musím přizpůsobovat a konzultovat s ní, abych neranila její city. Jenže sama se potřebuju už od ní odpoutat a osamostatnit, chci dělat rozhodnutí sama za sebe, ne se jí vždycky na všechno ptát, jestli s tím nebude mít problém. Přítel má opravdu skvělé vztahy s rodiči a nikdy nechápal, že ji musím každý den volat a na všechno se jí ptát. Taky mě to štve, ale když to neudělám, přijdou výčitky a citová manipulace, já pak mívám dlouho pocity viny a bezmoci, nevím už jak dál. 
Hodně mě i mrzí to, že sestře dává prostoru opravdu hodně. Je jí 23 let a ještě studuje vysokou blízko domova, takže pořád bydlí u nás s mamkou. Jenže je celé dny ve svém pokoji, učí se, dívá se na filmy, a občas pomůže s bytem ale to je tak vše, s mamkou si taky nikdy moc nepovídá a o osobních věcech už vůbec ne, je ještě uzavřenější než já. Ale u ní to máma respektuje a dává jí patřičný prostor, skoro nikdy ji nic nevyčetla tak, jako mě (ve stylu, že ji nemá ráda a podobně). Když už jí něco vyčetla, tak to bylo myšleno na nás obě. Dokonce ji i přede mnou vychvaluje, jak ji se vším pomáhá, jak se pořád učí, vtipkuje o tom, jak je uzavřená, jak není moc upovídaná a podobně. Jenže u mě ji moje uzavřenost velmi vadí. Vždycky mě s ní srovnávala.
Jenže teď mám pocit, že nežiju ani svůj vlastní život, že se neustále jenom snažím zavděčit ostatním a nezklamat jejich očekávání, nikdy jsem pořádně nepřemýšlela, co chci já a jak chci žít svůj život. Protože pokaždé, když jsem udělala něco podle sebe a pro sebe, tak následoval trest v podobě vyčítání a pocitů viny, neustálý kolotoč v mém životě. Nejvíce mě pak na tom mrzí to, že asi nikdy nebudu pro mamku dost dobrá, protože ji prostě nedokážu dát všechno, co ode mě vyžaduje. Neumím to. Mám strach, že budu muset celý svůj život zaměřovat kolem ní a že ji budu muset ve všem vyhovovat, abych předešlá takovýmto problémům. Jenže co to pak bude za život. 
Taky si myslím, že není reálné, abych to s mamkou řešila v nějaké poradně, protože by se mi to ještě více vymstilo. Už opravdu nevím jak dál.

Potřebujete více pomoci?

Po internetu poskytuji všeobecné informace. Při osobní konzultaci jsou informace k Vaší osobě zcela konkrétní. Potřebujete-li dohovořit osobní konzultaci nebo online konzultaci s psychologem, neváhejte mne kontaktovat.


Vlastní dotaz

Vlastní dotaz můžete položit v mé online poradně. Přečtěte si přečtěte pár bodů, co tam uvádím ... ať máme podobná očekávání. Pokud chcete odpověď nebo konzultaci na míru, neváhejte mne kontaktovat.