Komunikace a společný čas

Dobrý den,
potýkám se se zvláštní situací ve vztahu. Je mi 29 let, Jsem s přítelem o dva roky starším.
Přítel není zvyklý dobře a otevřeně komunikovat, pokud jde o jeho emoce. Já jsem zároveň zvyklá komunikovat všechno, ale u něj je to často úplně bez reakce anebo s nějakou povrchní reakcí, tak aby bylo brzy po problému. Ostatní věci fungují – máme dobrý sex, oba máme zájem o umění, máme se rádi, naše rodiny si rozumí. Bydlíme spolu už 8 měsíců a poznali jsme se před dvěma lety. V bydlení žádné problémy nejsou, platíme nájem, dělíme se o úklid. Přítel říká, že se mnou chce být a trochu jsme mluvili i o založení rodiny. Oba zatím pracujeme na plný úvazek v jednosměnném režimu a odpoledne nebo o víkendech bychom mohli něco podnikat.
Naše hlavní a troufám si říct, že i jediné vážné neshody se týkají hlavně toho, že on má svou dílnu, kde chce trávit hodně volného času, aby mohl tuto dílnu přetvořit ve svůj hlavní příjem. Chodí tam prakticky denně po práci a přichází večer, nejdřív v sedm, jindy i v devět večer – několik týdnů po sobě. Problém je, že nic nedělá systematicky, utrácí za to hodně peněz (průměrně kolem šesti tisíc měsíčně), nic z toho nevydělává a nenechá si poradit ani pomoct s tím, jak na to. Takto to dělá už opravdu dlouhá léta a nikam konkrétně se to neposouvá. Když jsme se poznali, měl z důvodu tohoto nezdařeného podnikání 80 tis. dluh na zdravotním pojištění, který neřešil. Bylo to krušné období, ale po naléhání situaci začal řešit a vyřešil. Po čase jsem ale na jeho dílnu rezignovala a přestala se snažit mu pomáhat, protože si nic nevzal k srdci. On si myslí, že se posouvá hodně, podle mě plýtvá penězi a podle mě jde spíš o nějaký psychický únik před nějakými úzkostmi.
Zároveň nám to působí potíže ve vztahu. Pokaždé, když máme spolu třeba vyrazit na výlet, jet na dovolenou, jít za přáteli – musím ho k tomu opravdu hodně přesvědčovat, naléhat na něj a častokrát se začne něco dít, až když opravdu ztropím scénu, že už jsme nikde dlouho nebyli a chodil pozdě. Obvykle akce buď přímo vymyslím já anebo si o ně musím říct takovýmto způsobem. Vždy nahlas přemýšlí, kdy zase půjde do dílny a jestli bude společná akce lepší než dílna. Zajímá ho taky kolik naše společná akce bude stát, aby měl dost peněz na dílnu nebo na živobytí (protože peníze utrácí za dílnu), což mě zraňuje. Nemůžu říct, že by sám od sebe nikdy nic nevymyslel, ale je to obvykle vždy neplánovaně, až po nějaké hádce nebo naléhání a připomínání. Je to pro mě opravdu hodně vyčerpávající a mám pocit, že se mnou nechce trávit čas.
Snažila jsem se s ním o tom několikrát promluvit. Ale vždycky to dopadne tak, že já mu dlouze a monologicky vysvětlím, co potřebuju a co mě mrzí, on mi řekne, že nerozumím jeho tvorbě a že co říkám není pravda a potom už jen mlčí a dál nekomunikuje s tím, že neví, co by k tomu řekl. Často celá debata o mých pocitech nakonec skončí jen vysvětlováním jeho záměrů v jeho dílně. Chce problém odlehčit, přejít a dělat, že se nic neděje. Vždycky mě to opravdu hodně naštve, poslední dobou i nahlas křičím, potom brečím a nemůžu spát. Když to přejít nechci, tak to podle něj „hrotím“. Cítím se leckdy už opravdu frustrovaná a kvůli tomu mám taky o našem vztahu pochybnosti. Naposledy naše hádka dopadla tak, že jsem odešla spát jinam z našeho společného bytu a napsala mu dopis. Ani na něj pořádně nezareagoval – šel do dílny. Připadá mi, že o mě nestojí. Když mu to tak ale řeknu, začne mi vysvětlovat, že dílna je pro něj něco jako práce a snaží se tam dokázat něco, co ostatním připadá neuvěřitelné… Já bych si prý měla najít také nějaké koníčky a podle něj spolu trávíme času dost. Snažila jsem se tedy začít trávit čas sama, ale výsledkem bylo zase jen to, že pro něj to byla příležitost být častěji v dílně a říkat, že tam je, protože já mám přece své akce… Byli jsme si tedy tím pádem ještě dál. Navíc se s ním nechci vídat doma tak, že si přijde sníst jídlo, vykoupat se, podívat se na jeden díl seriálu se mnou, dát sex a jít spát. Jsem z toho zoufalá. Není mi v tom dobře a je mi to líto. Navíc si v takovém nastavení opravdu nedokážu představit, že bychom spolu měli miminko.
Jak z toho ven? Jak zvládnout svůj vztek? Bylo by lepší z takového vztahu odejít? Měla bych vyzkoušet ještě jinou komunikační strategii? Mám jít kvůli svému vzteku někam na terapii?
Zdraví
R.