Konec přátelství

Margot zeptal se před 10 měsíců

Dobrý den, řeším v sobě pocit viny a smutku za hádku se dvěma nejlepšími přáteli. K pochopení celého problému je potřeba popsat naše vztahy a povahu přátelství. Už od střední školy (téměř 13 let) mám opravdu dobrou a blízkou kamarádku, které se můžu s čímkoli svěřit, spolehnout se na ni, užít si zábavu, prostě léta sdílíme všechno, co se nám v životě odehrává, ať už to příjemné nebo nepříjemné. Obě jsme povahou extrovertky, hlučné, veselé, všude nás je plno a já jsem si vždycky vážila toho, že někoho takového mám. Občas jsme se trochu poškorpily, ale vždycky jsme se po krátké době usmirili a ještě se celé sitiaci smály, jak jsme obě tvrdohlavé a že jsme fakt telata.
Asi čtyři roky bydlela v zahraničí se svým přítelem, sice jsme se neviděli tak často, ale pouto mezi námi nikdy neztratilo na síle, byly jsme v kontaktu téměř denně. Mám spoustu dalších kamarádů, hodně přátel máme společných i s manželem, jsme hodně společenští, často se s přáteli scházíme při různých příležitostech, často i s našimi dětmi. Tak blízký vztah jako s tou kamarádkou jsem ale s nikým neměla. V době jejího pobytu v zahraničí jsem se hodně sblížila s jedním naším kamarádem z party a časem se z nás staly nejlepší přátelé, pojilo nás obdobné pouto jako s ní, na svatbě šel dokonce za svědka manželovi a to jen z důvodu, že mně svědčil můj nejúžasnější brácha. ( Jen pro jistotu upozorňuji, že náš vztah nikdy nebyl fyzický ani neměl sexuální podtext, byl pro mě jako další bratr).
Neexistovalo téma, které bysme nemohli spolu řešit, trávili jsme spolu hodně času, často i s manželem, zažili tolik úžasných věcí, no prostě naprostá idylka.
 
Po čase se vrátila ze zahraničí moje kamarádka, nic se nezměnilo, jako by se žádná pauza ani nekonala. Samozřejmě jsem je seznámila, ani jedno přátelství neutrpelo, trávili jsme čas společně i s každým sami, prostě jak se nám zrovna chtělo.
S kamarádkou máme skoro stejně staré děti, takže často byly součástí našich aktivit. Jednou při takovém výletu pod stany do přírody ještě s dalšími kamarády a jejich dětmi, se mi po vydařeném dnu večer kamarád svěřil, že už by taky moc chtěl mít rodinu nebo aspoň partnerku, že nám všem strašně moc závidí. Tou dobou byl on a ještě jeden kamarád posledními bezdetnými a nezadanymi členy naší party.
Samozřejmě jsem mu to přála, vtipkovala jsem, že až si nějakou slečnu vyhlédne, musí ji nejdřív přivést ke schválení, aby nežárlila a nezakazovala se se mnou bavit atp. Běžně mezi sebou beze studu rozebíráme i sex, a když se hovor dostal až l němu, prohodila jsem vtípek ve smyslu, že by si mohli s toou kamarádkou pomoct navzájem, že není jediný komu to chybí. 
 
Samozřejmě to vzal jakolegraci a hned na to zase zapomněl, ale mně se ten nápad zalíbil a čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc se mi to zdálo jako geniální řešení. Kamarádka si po těžkém rozchodu s tyranem zasloužila charakterniho a hodného chlapa, kterému může věřit a kamarád zase aktivní, veselou a hlavně upřímnou holku do nepohody.. 
 
Druhý den jsme měli s kamarádkou domluvený sraz u vína, tak jsem se hned bez chození kolem horké kaše zeptala, zda by si s ním uměla představit vztah. Ze začátku se na to moc netvarila, samozřejmě jsem ji nemohla nutit, ale mohla jsem tu a tam utrousit nějakou poznámku a možná ji trošičku zmanipulovat, jakým směrem se budou ubírat její myšlenky. Po asi dvou měsících o něm začala nějak častěji mluvit, vyptávat se na něj a když jsem na to poukázala, zcervenala jako rajče a rychle to zamluvila, víc okaté už to být nemohlo,evidentně se chytla. 
Jednou jsem se jí při telefonátu jen tak mimochodem zmínila, že se k nám možná odpoledne na chvíli přidá, než přijde můj muž z práce a skočí si s ním na pivko. Madam k nám dorazila s půlhodinovým zpožděním v krásných šatech, vlasy splývajícimi v dokonalých vlnách do půli zad a lehce nalíčená, místo obvyklých tepláků a culíku trčícího všemi směry, které odjakživa patřili k našemu společnému válení se na gauči stejně neodmyslitelně, jako flaška vína ke sdělování si nových drbů. 
Tou dobou jsem nakousla stejné téma i s kamarádem a když mi řekl, že o tom sice ještě nechtěl začínat, ale že poslední dobou na ni často myslí a líbí se mu čím dal víc, bylo nad slunce jasné, že je ruka v rukávu, ještě dostal pár pár tipů, jak u ní uspět a zbytek už byl na nich.
Během několika týdnů, kdy se ona neustále usmívala jako měsíček na hnoji, informovala mně o každém jeho kroku, on se se mnou radil, čím ji překvapit a potěšit a oba se sverovali, jak na toho druhého myslí, se z nich stal oficiálně pár. Pár měsíců všechno klapalo, jenže po nějaké době na mě neměl ani jeden pořád čas.
 
Samozřejmě jsem chápala, že jsou zamilovaní a chtějí čas trávit hlavně spolu, ale ona přestala poslouchat, o čem mluvím já, každý hovor i konverzaci na messengeru stocila na něj, on se k nám stavil sotva jednou za 14 dní a hned zase pospíchal za ní nebo vzápětí přišla i ona a my jsme si nestihli ani pokecat. Jednou nemohla přijet, když jsme s partou grilovali a já jsem si uvědomila, že jsem vlastně ráda, že tam chybí. Jak už jsem psala výše, náš vztah byl vždy upřímný a otevřený, tak jsem se tomu kamarádovi svěřila, jak sem za to ráda, že nepřijela a že máme konečně zase po dlouhé době čas i na sebe. On to pochopil a slíbil, že si udělá víc času, protože mu to taky chybí, i můj manžel si začal doma stěžovat, že co jsou spolu, nemá na něj vůbec čas.
I když s manželem mluvíme taky o všem, přece jen si člověk občas potřebuje promluvit i s někým jiným. Jenže prodlevy se prodlužovaly, nechodili skoro ani mezi partu, prakticky jsme se skoro neviděli. 
Pak jsme se po dlouhé době sešli všichni i s ostatními kamarády na akci, měla jsem velkou radost, že se vidíme, ale něco bylo jinak než dřív, jakoby jsme se odcizili. A když jsem se opila, tak jsem řekla kamarádce, že bych byla ráda, kdyby se rozešli, ale nevysvětlila jsem jí svoje pocity a prostě to ze mě vyletělo. Hrozně jsme se pohádali a ona se mnou teď nemluví, rekla, že se nehodlá bavit s někým, kdo jí nepřeje štěstí a nedá si to vysvětlit. 
 
Já už vlastně ani nevím, jestli o to stojím. Dřív měla taky vztahy, ale nikdy jsme se kvůli tomu nepřestali vídat nebo ona se zajímat i o to, co chci říct já. Kamarád se v tom placa, neví co má dělat, protože ji miluje. 
 
A mně je strašně. Mrzí mě, že jsem tak vybuchla a představa, že už se neusmirime, mě úplně dusí, je to jako bych přišla o členy rodiny, byli a jsou pro mě strašně moc důležití, byla jsem vždycky strašně hrdá na naše přátelství, věděla jsem, že máme něco výjimečného. Kamarádce jsem se omluvila, že jsem to tak nemyslela, ale bez odezvy. Bojím se, že už takové přátelství s nikým nenavazu, kdybych neměla oporu v manželovi a v dětech, asi bych se utrapila. Dalších kamarádů a známých mám spoustu, ale nikdo z nich mi není tak blízký. Co mám teď dělat? 
 
 

1 Odpovědi
Mgr. Radana Rovena Štěpánková Personál odpověděl před 9 měsíců

Milá Margot, 
nojono, do milostného vztahu mezi kamarádkou a mužem, není dobré se míchat … v tuto chvíli mužete napsat omluvu, za svou větu s tím, že si uvědomujete, že byla přes čáru a že ji samozřejmě přejete štěstí, proto jste je seznámila…. a že vám je jen líto, že jste na sebe neměli čas … a že zůstáváte její kamarádkou  a budete ráda, když spolu zajdete třeba na prochajdu …. 
Přeji vše dobré.

Potřebujete více pomoci?

Po internetu poskytuji všeobecné informace. Při osobní konzultaci jsou informace k Vaší osobě zcela konkrétní. Potřebujete-li dohovořit osobní konzultaci nebo online konzultaci s psychologem, neváhejte mne kontaktovat.


Vlastní dotaz

Vlastní dotaz můžete položit v mé online poradně. Přečtěte si přečtěte pár bodů, co tam uvádím ... ať máme podobná očekávání. Pokud chcete odpověď nebo konzultaci na míru, neváhejte mne kontaktovat.