Mám ještě šanci?

Dobrý den, potřebuji poradit s přítelem, expřítelem, ani nevím.  Za dva měsíce by jsme spolu byly dva roky. Potřebuji znát objektivní názor, zda mám u něj ještě šanci. Začnu od začátku, přítel/expřítel mě odvedl od mého bývalého přítele, který mě fyzicky i psychicky týral 3 roky, vlastně od 18 jsem byla omezená pouze na práci a domov, pak jsem poznala jeho. Před 2 lety jsme byly zamilovaní a byly dlouho. Zhruba po roce a půl přišla první krize, přítel je workoholik, nebyl vždy úplný cíťa který by byl schopný se hodiny mazlit v posteli a to já ano, ale je opravdu jedinečným je to muž kterému můžu vždy věřit na 100% ať jede kamkoliv. Začlo mě štvát že je příliš v práci a volný čas rád trávil a tráví u televize nebo u počítače. Krize vypukla vlastně když jsme měli jet na dovolenou, já měla pomalu sbalené kufry a on místo toho odjel k sobě do rodného města na festival. Týden jsem doma probrečela, když se vrátit, bylo to první co jsem mu řekla.. že nevím jestli chci dále ve vztahu pokračovat, několikrát jsem mu říkala že máme něco podniknout ale tohle mě hodně ranilo, byla to pro mě taková poslední kapka.. on se začal snažit a já nevím proč šla proti zdi… odjela jsem na dovolenou do Itálie, kterou mi nikdy neodpustí že jsem jela bez něj. Asi jsem v tu dobu hledala sama sebe, vždy mě ve všem podporoval, měla jsem po bývalém vztahu psychické problémy.. ale řekli jsme si že to zvládneme, přišel den kdy mu nabídli povýšení ve Francii… nevím co se v tu dobu ve mě stalo, začla jsem experimentovat s drogama až z občas se stalo každý víkend.. jezdila jsem neustále pryč, jak nikdy nechtěl nikam se mnou, ani jsem neřešila jestli chce jet nebo ne, hrozně moc jsem mu tím ubližovala.. nechtěla jsem mu stát v cestě za štěstím.. minulý měsíc jsme se rozešli..bylo to z mé strany protože jsem si myslela že to bude pro oba dva lepší a stále spolu žijeme, máme společný byt, auto, psa. I přes to vše mi chce pomáhat s nájmem atd.. začal mi dělat snídaně, starat se o to jak se mám. S drogama jsem skončila před zhruba 2 týdny a držím se, protože jsem to psychicky nevydržela, uvědomila jsem si co chci a co nechci, že on je ten muž kterého miluji, se kterým chci mít rodinu, se kterým mi je dobře a že jsme prostě málo mluvili. Řekla jsem mu to, řekla jsem mu vše co se mi honilo hlavou, vysypala si popel na hlavu a začla se chytat za hlavu co jsem to vyváděla. Řekl mi že mě přestal milovat když jsem odjela do Itálie že si řekl že tohle opravdu nechce. Položila jsem mu pár otázek. Zda u něj mám stále šanci, odpověděl že ano, ale že neví co bude dál.. další otázka byla, zda by stále chtěl ten baráček s dětmi, s naším psem tak řekl že ano… když jsem se zeptala zda mám mít teda naději tak odpověděl že ano.  Zhruba 14 dní spolu normálně spíme (dřív jsme měli se sexem problém, vždy říkal že je unavený z práce, ale má ji velice psychicky náročnou), sem tam se držíme za ruce, snídáme spolu, večeříme, mazlíme u televize. Ale nerozumím tomu, nerozumím jemu. Šíleně mě to trápí, šíleně moc, před měsícem se chtěl odhlásit z bytu a dnes se bavíme o věcech, že si vše neodveze, že je to NAŠE a nechá si i klíče od bytu. Chci být jeho podpora a lepší než dříve, procházím si myslím dost osobnostní změnou, ale prostě nerozumím jeho chování, někdy je ledový a neplánuje prostě budoucnost a někdy vyžaduje moji přítomnost.  Musím uznat že to co se stalo a děje mě semílá více než ta fyzicky a psychická bolest z předešlého vztahu… 
 
Potřebuji objektivní názor zda mám u něj stále šanci, vše napravit.. a jak mám tato gesta brát.. díky za rady