Mám poruchu osobnosti?

Dobrý den, nevěděla jsem kam se obrátit. Můj život je na strašně dlouho. Jen můžu říct, že si myslím, že mou osobnost, taková jaká jsem, utvořila moje minulost. Možná jsem se tak ale narodila. Myslela jsem si, že jsem psychopat, ale ti nemají city a zrovna tohle mi ještě zbylo. Ale jak kdy. Chci tím říct, že mám pocit, že se mi mění osobnost, že mám poruchu. Jsem tichá, bojácná, s nikým nechci mluvit, všem se strání, nemám sebevědomí, jsem nejradši sama. Ale moje mysl běží na plné obrátky. Změny na sobě pociťuji už asi rok, ale pořád se to horší. Chci ublížut lidem co ublížili mě. Ubližuju ze vzteku zvířatům, když jsem sama řvu a brečím, jsem histerická. Začala jsem si ubližovat, ale bolest fyzická mě netíží ani nezastavuj, sstala se mou závislostí. Moje matka má diagnostikovanou poruchu psychopata. Narodila se tak. Odebrala mě jí policie z péče za psychické a fyzické týrání, které mi prováděla. Když jsem s ní bydlela, zabíjela jsem zvířata jako ona, chovala se necitně jak ona, kradla jak mě učila, šikanovala a byla středem pozornosti. Úplný opak mě teď. Prala jsem se. Co jsem odešla jsem úplně jiná a většinu Zapoměla. Ale začalo se to vracet, moje bývalá osobnost. Začíná mi být jedno komu ublížim, chci zabít svou matku za to co mi v životě udělala,vidím všude jen bolest, lítost, vztek a jediné co mne trápí je ze to není správné, ale bolest za to co bych udělala, tu není. Hádám se s lidmi. Už ani nejím, když histerčím často se začnu smát a hlavou vrážet do stěny. Začala jsem svoje emoce řešit vrháním nožů do kmene, nebo běháním. Adrenalinovými sporty, kde ze sebe vše vybiju, ale pomůže to jen na chvíli. Moje myšlenky a představy se ubírají špatným směrem. Je mi 16 a přemýšlela jsem zda to nejsou hormony, puberta, ale taková jsem byla už dřív, jen na to zapomněla. Když se mi to vrátilo, jsem jen vyděšená, že skončím brzy v pasťáku nebo v blázinci. Protože jediné co chci dělat je bolest ostatním a pocit jaký mám z utrpení ostatních je úžasný. Pamatuji si to jaké to bylo. Ale děsí mě to. Říkala jsem si, proč se mi to vrátilo, ale fakt je že teď se mi stalo hodně zlých věcí, je možné že tyto vypjaté situace odstartovali tohle nebezpečí? Víte, já už přestala přemýšlet I nad svou budoucností, jako právnička a že by byla někdy svatba kdybych se zamilovala. S tím co se mi děje, vidím jen sebe někde zavřenou. A ničí mě ty představy každý den, protože mě to nechce nechat na pokoji. Co mám dělat? Je to normální? Prosím pomozte. Omlouvám se, že jsem toho napsala tolik, nevěděla jsem jak to vše napsat zkráceně. A je pro mě těžké to vůbec psát, ale bez toho se mi nedostane pomoci. Pokud ještě pro mě nějaká je.