manipulace v rodině

Maminečko, všechno je to mnohem víc komplikovanější, než se zdá. Vevnitř strašně trpím a mám příšerný strach přiznat, co doopravdy cítím. Strach mám proto, že nikomu, ale především vám, nechci už nikdy v životě nijak ublížovat, to je pro mě noční můrou. uvědomuji si ale, že takhle žít nedokážu, mívám stavy, že si říkám, jak by to bylo krásný, jak by se nám všem ulevilo, obavy by zmizely, kdybych dělala pouze to, co mi říká srdce. Fakticky se strašně bojím přiznat, ale musím se ti svěřit, maminko. Nevím si vážně rady, nemohu si nijak pomoct a ničí mě to. Miluji Martina, miluji ho snad čím dál tím víc… To, k čemu v minulosti došlo je hrozný, vinu za to však neseme oba dva, ne jen on. Jsem přesvědčena o tom, že je Martin úplně jinde, než kde byl před rokem, strašně se posunul… Vim, co si teď říkáš… Že jsem fakt už úplně přišla o rozum, že jsem zblbnutá nebo ještě hůř, že jsem nevděčnej spratek,… Ale maminko, kdybych měla poslouchat srdce a hlavně kdybych neměla tak příšerný strach, co to udělá s vámi, dala bych nám znova šanci ihned. neskutečně se trápím, toliko lásky jsem v sobě už udusila a zadupala, je to strašná beznaděj… Mně by se tak strašně ulevilo a byla bych tak nesmírně šťastná, kdybyste se o tom mohli přesvědčit na vlastní kůži… Jenomže to je něco tak nedosažitelnýho, že si říkám, že právě tohle moje utrpení je trestem za to, jak zkreslené a neucelené informace podávám o všech a o všem, ze strachu, abych se v tom nejhorším světle neukázala já. Maminečko, tohle je věc, o které neví ani Andy. Jsi jediný člověk, se kterým se dělím o tuhle mojí tíhu. Doteď jsem s těmahle myšlenkama žila jen v mojí hlavě. Uvědomuji si, jak strašně bezohledný to je… Co mám dělat, když mě honí takové myšlenky?