Manželovo psaní

Dobrý den, jmenuji se Nicol a jsem ve třinácti letém vztahu, sedm let vdaná, čtyři děti a syn si prošel dvakrát leukemií. Jsou to tři měsíce od návratu z transplantační jednotky. Byli jsme sedm měsíců pryč a po návratu domů, se to celé nějak pokazilo. Můj manžel, jako by ani neměl radost z toho, že jsem doma. Syna obletoval, ale já se stala vzduchem. Kdykoliv jsem se ho chtěla dotknout, ucukl. Chtěla jsem mu dát pusu, otočil hlavu, chtěla jsem s ním mluvit, odešel v polovině mé věty. O sexu raději ani nemluvím. Měla jsem podezření. Jedna jeho známá doučovala naší dceru a připravovala ji na gympl a on o ni začal tak básnit a já začala žárlit. Ona byla dokonalá a úžasná, nemohli jsme řešit nic, aby ji do toho nezatáhl. Mluvil o ni, když za mnou přijel, když jsme byli na chvilku doma z nemocnice. Pořád to byla ona. Když už to tahle trvalo delší dobu, v hlavě mi znělo, že si s ní začal. Jsou to čtyři dny, kdy jsem mu omylem našla v chytrých hodinkách zprávy od ní. Naštval se na ni, že mu neodepsala, vysvětlovala mu, že je unavená, urazila se, že jí nevěří, bylo to samé zlato, miluju a přijeď si mě zkontrolovat. V ten okamžik jsem měla důkaz, ale manžel zapíral. Za tři dny jsem se dozvěděla, že si s ní píše asi měsíc, že se mu to líbilo, že mu věnovala plnou pozornost a že já jsem se o něj nezajímala. To opravdu není pravda. Já se vážně snažila. Chtěla jsem si pustit film, chtěla jsem si s ním dát víno, prosila jsem ho, aby byl doma, ale on měl vždy něco neodkladného. Když jsem se pokusila o sex, poslal mě sprostě do háje. A když už jsem ho měla, bylo to, jako bych se milovala s jiným člověkem. Nebyl tu ani tělem ani duší. On stále tvrdí, že si jen psali, ona také, prý jí moc podržel v jejím těžkém období, ale když jsem potřebovala podržet já, když na tom byl náš syn nejhůř, tak mě za celých sedm měsíců ani neobjal. Jen se se mnou hádal a říkal, že tohle nezvládneme. Já si myslím, že už v tu dobu do ni byl zamilovaný. Hroutím se, nedokážu fungovat, brečím a mám chuť umřít. Už takhle nechci žít, chci mít klid, chci mít manžela pro sebe, chci, aby mě miloval, i když vím, že tomu nejde poručit. Jde mi o to, že já se trápím a jsem totálně na dně a on se usmívá. Provokuje mě, nechce o ničem mluvit. Pořád říká, že to chce čas, že musím vychladnout, že si s ní jen psal. I kdyby si jen psali, ona neměla žádné právo mu říkat miluji tě a on jí to neměl dovolit. Líbilo se mu to, ale když jsem mu to řekla já, tak se mi vysmíval. Objednala jsem nás do manželské poradny, protože stále doufám, že se to dá nějak zachránit, ale on mi řekl, že tam nejde, že ho to nezmění. Ani se neomluvil, nezabojoval, nepřinesl ani tu hloupou kytku. Prý bych mu jí stejně omlátila o hlavu. Nevím, co mám dělat. nenávidím ho a zároveň stále miluju, i přes to, jak moc mi ublížil. Pravdu se nikdy nedovím, ale to, co vím, mě ničí, takže asi ani víc vědět nechci. Chtěla bych udržet manželství… rodinu, ale už to asi nemá cenu. Už nemám sílu bojovat. Prošla jsem si peklem a pořád se z něho nemůžu dostat. Když si myslím, že už bude vše dobré, zas mě něco srazí k zemi a já už to doopravdy nezvládám. Už tři dny jsem do sebe nedostala pořádné jídlo, protože mě každé sousto bolí, jsem vyčerpaná, mám migrenu a nemůžu se jí zbavit. Manžel je zatím stále tady, ale v jiném pokoji. Teď si nemůže dovolit jiný byt, a ona ho k sobě asi nevezeme. Trpím ho tu je kvůli dětem. Budou vánoce a já jim to nechci kazit. Neumím ho vyhodit, neumím ho přestat nenávidět a nemůžu s ním normálně mluvit. každý rozhovor končí hádkou. Už to nechci, ale nejde tomu poručit. Můžete mi prosím nějak poradit? Děkuji Nicol