Nedokážu se vyrovnat s vlastní nevěrou

Dobrý den,
s přítelem jsem téměř 9 let a vychováváme 3 děti,2 společné a syna z předchozího vztahu. Již delší dobu náš vztah procházel krizí. Nerozuměli jsme si, hádali jsme se kvůli maličkostem, stále více se projevovala odlišnost v názorech a povahách,vkusu a životních postojích. Komunikacemi velmi špatná, spíše na úrovni provozních záležitostí ohledně domácnosti, dětí atd. Přítel byl věčně na telefonu,u tv, málo mi pomáhal s dětmi. Před pár měsíci jsem si našla partu kamarádek na dětském hřišti,se kterými jsem trávila značnou část odpoledne, což se příteli nelíbilo,ale mě to bylo v podstatě jedno. Konečně jsem se cítila dobře, že žiju, že se v mém životě něco děje. Je mi 33 a momentálně jsem měla a svým způsobem pořád mám takovou krizi, že jsem mladí strávila péči o děti a hlavně domácnost,nikde nebyla,nic nezažila atd. Na začátku června jsem se na hřišti seznámila se sympatickým mužem. Okamžitě jsme se skamarádili a začali spolu trávit čím dál více času, ať už v rámci party či sami, když nikdo jiný tam s námi nebyl. Jako lidé jsme si velice sedli. Byl ke mně kamarádský a zábavný. A líbil se mi. Zamilovala jsem se a snažila se to v sobě popírat, že jsme jen kamarádi. On má přece také rodinu. Pak jednou jsem byla jeho přítelkyní upozorněna, ať se držím zpátky. Zlé jazyky už si o nás šeptali. Hádali se v té době už doma,zda kvůli mě, to nevím.Přítel nás zahlédl spolu na hřišti,zakazoval mi se s ním bavit. Zkoušela jsem to,kontakt jsem však nepřerušila. Pak mi začal vypisovat krásné věci,jak se zamiloval, já teda jemu, že taky, psali jsme si dlouhé hodiny a ještě ten večer jsme se tajně sešli, líbali a dotýkali. Druhý den opět jsme si psali od odpoledne do večera,pak přišel,milovali jsme se. Třetí den ráno na mě vyjel můj přítel, všechny zprávy jsem mazala,ale on se mi naboural přes jiný telefon do zpráv, nechápu. Chtěl se rozejít, dělal hrozné scény. Napsal mi do toho milenec, že má volno a je doma sám. Sebrala jsem se a šla za ním. A opět jsme se milovali. Odpoledne jsme se sešli ještě 2x, šel se mnou až ke školce,kde jsem šla vyzvednout děti. Poté jsme byli v letním kině na dětské pohádce, jako už jednou předtím. Vznášela jsem se jak na obláčku,ale doma bylo dusno. To si ještě přítel myslel, že jsme si jen psali. Čtvrtý den jsme si znovu psali,ale nebyl už čas se sejít z jeho strany. Pozdě večer mi začala vulgárně vypisovat milencova přítelkyně, ještě v tom stylu, že proč já mu píšu a že ho naháním a podobně. Do toho přišla zpráva od milence, že to musíme skočit. Vjela do mě hrozná zlost. Tak jsem jí to napsala všechno. Nenechám ze sebe udělat lhářku. Možná jsem radši měla. Tím totiž můj krátký románek definitivně skončil. Můj přítel byl hodně naštvaný, nadával mi atd, samozřejmě přítelkyně milence mu vše napsala. Ale do 2 dnů byl ochoten mi vše odpustit,pokud si zablokuji milence a přeruším s ním jakýkoliv kontakt. To jsem udělala. V naivní víře, že brzy zapomenu. Ale nestalo se. Zatímco můj přítel je ke mně milý a snaží se, já se sice snažím také a mám ho ráda,ale uvnitř to pořád řve. Už je to 19 dní od chvíle,kdy vše prasklo. Já však stále myslím na to,co se stalo. Někdy jsem naštvaná na sebe, že jsem to práskla. Někdy na milence, že mě pobláznil a nechal. Někdy vzpomínám na hezké chvíle s ním a chtěla bych je vrátit,ale vím, že už to nejde. Mám pocit, že jsem chvíli letěla,jen abych pak z výšky spadla na tvrdou podlahu. Mám výčitky. Jak jsem to jen mohla udělat? Nikdy jsem taková nebyla. Nikdy jsem však nepoznala člověka,se kterým bych si tak dobře rozuměla. Nebyl jen milenec,byl kamarád,ten nejlepší. Opravdu jsem měla pocit, že k sobě patříme. A najednou sedím tady, tluču se do hlavy,jak moc bych měla být vděčná za svého přítele a být šťastná,ale nejsem. Stále si říkám, že čas zahojí moje rány,ale je to těžké. Poraďte,co mám dělat?