Nejistota v rozhodnutí

Příjemný večer, je mi čerstvě 27 let a zatím jsem toho moc nedokázal, respektive, rodina mě neustále srovnává s lidmi, kteří jsou v obdobném věku a už se jaksi usadili, zakládají rodiny, hledají jistotu a já razím doslova protipól toho, co by chtěli oni = v jejích očích jsem nic nedokázal. Já to vidím jinak, rád riskuji, plním si sny, jsem dobrodruh, optimistický kreativec, mnohdy bohém a vyhovuje mi to. Pravda, mnohdy jsem je zklamal, pochopitelně mají strach o mojí budoucnost ale co je zarážející, že o ni mají strach více než já. Teď k předmětu dotazu. V 23 letech jsem ukončil pracovní poměr a rozhodl jsem se, že začnu vysokou školu – ne, titul nebyl cílem. Chtěl jsem se vydat cestou, kde poznám nové lidi, osobnosti, načerpám inspiraci a hlavně čas, který byl navíc jsem věnoval sebepoznání, hledání toho, co mě bude bavit. Dostal jsem se až k pomyslnému finiši (státnice) ale naskytla se obrovská příležitost – odjet na pracovní placenou stáž na Srí Lanku. Chytil jsem se toho a na stáž mě vybrali, měl jsem neskutečnou radost, byl jsem nadšený, šťastný, vnímal jsem to jako obrovskou příležitost, která se nemusí opakovat (stáž má trvat cca 1 rok). Ke státnicím jsem nešel a domluvil jsem se na odkladu = rodina to vnímá jako můj další neúspěch, že jsem to nedotáhl do konce. O stáži jsem jím řekl, i o odkladu státnic a z jejich strany následoval postupně pocit nadšení,  následně skepse, a vyvrcholením bylo a je vymlouvání celého úmyslu a to ať už výčitkami („zase akorát odkládáš povinnosti“ „co ti taková stáž asi může přinést, prosím tebe“ „opravdu tam chceš“ „nejezdi tam“ „chci ať už máš normální životní rytmus – práce, práce, práce“ „podívej se na kamarády, jak už žijí dospělý život“ „AIESEC je určitě podvodná organizace“) nebo jinými narážkami. Čekal jsem sdílené nadšení, podporu ale toto mě často nutí přemýšlet. 
Věřím, že nic se neděje náhodou a beru to jako součást cesty za svým snem, jen je to pro mě těžké najít v jejích očích pochopení, že to dělám pro sebe, pro rozvoj, poznání.
Jak mám v jejích očích vzbudit podporu, jak jim mám vysvětlit, že si jen plním svůj, ne jejich sen, že jsem tak šťastný, že nejsem jako ostatní, že cestování je skvělý způsob, jak se obohatit a jak najít spousty odpovědí na otázky, že školu chci určitě dodělat a že je to příležitost, která může spustit řetězovou reakci jiných, skvělých událostí a že o mě nemusejí mít strach, že to zvládnu?
Děkuji za odpověď.