nemuzu-najit-partnera

Dobrý den, 
Mám na Vás dotaz. Úplně nevím, kde začít, ale je mi 23 let a od malička mám lehkou DMO. Nechodím tím pádem úplně rovně, ale můžu dělat skoro vše. kolo, lyže plavání atd. Můj problém je ten, že se domnívám, že si partnera a vztah nemůžu najít kvůli mému lehčímu handicapu. Zkoušela jsem seznamky, několikrát jsem se i s někým sešla, ale buď se poté už osoba neozvala a nebo se tak zvláštně vykrucovala, že nemá čas atd. Nebo prostě neproběhla vzájemná chemie ani z jedné strany. Na seznamce mám napsáno, že mám DMO, nechci aby došlo při normálním setkání k nějakému nedorozumění, takže kluci s kterými jsem byla venku to věděli předem. Někteří mi tvrdili, že jim můj problém vůbec nevadí, někteří to řekli rovnou na seznamce, že by to pro ně problém byl. I když řekli, že to nevadí, stejně mám pocit, když mě pak viděli na živo, že si to rozmysleli, ale byli slušní a nechtěli mně to říci na tvrdo. Je to asi půl roku, co jsem na seznamce našla moc milého kluka staršího o 7 let, ale bohužel by z Izraele, takže mi ze začátku bylo jasné, že to asi na vztah úplně nepůjde. S dotyčným jsem si volaa skoro půl roku videohovory na Whats Appu. Byl moc milý, dokonce mi hrál i na kytaru, vyprávěl vtipy, vyprávěl co nového v práci, ukazoval svého psa atd. Došlo to až tak daleko, že když jsem jela letos v zimě s rodiči a bratrem do Bulharska lyžovat on tam přijel taky a dokonce vzal i svou mamku a bratra. Chtěl abychom se viděli, tak jsem byla hrozně šťastná a zároveň mě to hrozně překvapovalo, že má zájem. Ještě před naším osobním setkáním se mě ptal, jestli jsem přemýšlela nad naším vztahem. Pořád jsem se snažila zůstat nohama na zemi, protože jsem věděla, že ta vzdálenost není dobrá, ale strašně se mi líbil, byl milý atd. Tak jsem mu sdělila, že kdyby o šlo, ráda bych s ním ve vztahu byla. Pak jsem mu také psala, že by se ale musela vyřešit naše vzdálenost, jeden z nás by prostě musel do té druhé země a no to mi nic neříkal a vždycky řekl uvidíme . Při osobním setkání chtěl aby se viděla jeho matka a bratr také s mými rodiči a tak se také stalo. Vydrželi jsme být ve velmi častém kontaktu na Whats Appu dlouhý půl rok. Po skončení naší dovolené v Bulharsku, jsme si ještě asi 3 týdny volali a pořád mi tvrdil, že mu můj handicap nevadí, že jsem skvělá… Po 3 týdnech od našeho setkání už nevolal tak často, třeba jen 3 krát týdně, tak jsem se popravdě zeptala, jak to se mnou myslí a skoro po 2 dnech odepsal, že bude lepší když zůstaneme jen kamarádi. Ptala jsem se proč, čekala jsem, že třeba řekne , že se prostě nechce stěhovat, že e to moc odvážné a složité, nebo že nechce abych já šla tam a na to mi nic neřekl. Dalčí co mě napadlo odlišné náboženství- on je Žid já Křesťanka, na to mi taky nereagoval. Tím pádem jsem vůbec nepochopila co tak najednou, myslela jsem si, že si našel někoho jiného, ale neypadá to. Svůj volný čas většinou tráví  v posilovně, hraním na kytaru nebo v restauraci s jeho starší matkou. Má ještě 2 starší sestry, které žijí v Americe a tak jsem si říkala, že stěhování pro ně není zas tak velký zásah a že to opravdu myslí vážně, když se seznámil s mými rodiči a tak. Ale bohužel to tak není :( Někteří lidé mně fandili, jiní říkali, že je to hned blbost kvůli dálce. Já sama znám pár párů, kteří se přestěhovali buď jeden nebo druhý. Jame občas v kontaktu, občas si napíšeme jak se máš atd. ale je to vše. Vůbec netuším jeho důvod, vždy jsme si říkali vše na rovinu a tak bych pochopila, kdyby řekl, že třeba kvůli dále, náboženství nebo prostě někomu jinému, ale on neříká nic a hrozně mě to drtí.. Pořád na něj nemůžu zapomenout a už to budou 2 měsíce. Nutno dodat, že k větším sblížení mezi námi ještě nedošlo, protože jsem se viděli opravdu krátkou dobu a jsem trochu sytdlivá. Sliboval, že chce na jaře přijet do ČR a že se na mě těší a tak, tak jsem myslela, že pak už by k nějakému většímu sblížení dojít mohlo, ale bohužel nepřijel.  Nevím, kde se stala chyba. Jinak studuji Vš, kamarády kolem sebe mám a do společnosti chodím docela často. Plno lidí mi říká někam choď , netlač na pilu a někoho najdeš, ale bohužel se mi to ještě nestalo. Vím, že si zas se svým handicapem nemůžu úplně vybírat, ale ráda bych našla taky někoho jako ostatní kamarádi, spolužáci, vrstevnící atd. Nechci být celý život sama. Jinak s psychikou asi díky DMO tak trochu bojuju už od puberty, byla jsem i u psychologa, trpěla jsem úzkostma, motáním hlavy, únavou, měla jsem stres na SŠ když jsem dělala řidičák a trochu i ze spolužáků na SŠ nebylo tolik lidí s kterými bych si rozuměla, na Vš už ano. A zároveň jsem si asi v 16 ti letech plně uvědomila svůj handicap a nemohla jsem se s tím dodnes smířit. Jinak rodinu mám skvělou, když nejsem ve škole na víkendy jezdím domů, mám madšího bratra. Omlouvám se za dlouhý text. Děkuji